Narození našeho Adámka

Chtěla bych se s vámi podělit o radost, kterou cítím po narození mého syna Adámka. Termín porodu jsem měla vypočítaný na 29.8., ale vzhledem k tomu, že jsem ještě chtěla vidět svoji dceru jít poprvé do školy, jsem malého přemlouvala, ať je v bříšku o nějaký den dýl. 1. září jsem odvedla dcerku do školy, užila si ten dojemný okamžik - poprvé vidět toho blonďatého andílka sedět ve školní lavici. A pak jsem jen čekala až uuuuuuuužžžžžžžžžž.
Další den bylo úterý a já jsem měla plánovanou prohlídku v porodnici. Tam mi doktorka řekla, že se od pátku nic moc nezměnilo a jestli už chci porodit, že mi pomůže Hamiltonem. Na odchodu se ještě na mě potutelně podívala, že si máme udělat s manželem pěkný večer a prý zítra pojedem. Manžel se ptal:,,To jako znamená jít do kina a na véču?"
Noc z 2. na 3. září jsem strávila více méně na toaletě, ale stále se nic nedělo. Ráno jsme odvedli dcerku do školy. To už jsem cíla malé bolesti, ale ještě jsem šli s manželem nakoupit. Po příjezdu domů jsme začali počítat nástup kontrakcí, ale byli nepravidelné 3, 7, 3 minuty. A v tom nám došlo - zapomněli jsme malou ve škole. Letěli jsem pro ní a já v tom zmatku měla najednou po kontrakcích.
Pak ale kolem 11 hodin se kontrakce vrátily a byly pravidelné. Mě se ještě do porodnice nechtělo. Tak jsem si dala sprchu a každou konrakci si pěkně vydýchala. Nemyslela jsem na nic jiného než, že se už blíží stupňuje a končí. Kolem 13 hodiny toho bylo dost, tak jsem rozhodla JEDEM. Malou jsem po cestě hodili k babi.
Kolem 14 hodiny jsme dorazili do porodnice. Tam mi řekly, že mě ještě musí před vstupem na porodní sál vyšetřit doktor. Měl tam pacientku a já musela čekat mezi ostatními na chodbě. Vydýchávala jsem a všichni nerodící (pacienti) na mě koukali jako na exota. To už jsem měla kontrakce každé 2 minuty.Když mě doktor v ambulaci uviděl, řekl, že mě ani vyšetřovat nebude, když vidí, jak se při kontrakci kroutím. Šla jsem tedy rovnou na porodní sál. Tam mě potěšili zprávou, že jsem otevřena na 5 - 6 cm a že to bude brzy. Šla jsem do sprchy, kde jsem byla asi hodinu. Pak mě porodní asisitentka opět vyšetřila - otevřena na 7 cm. Teď prý mám skákat na míči nebo chodit, aby nález pokročil. Na míči mi bylo divně, tak jsem chodila a chodila. Pak už mi jsem myslela, že to vůbec nezvládám a že chci epidurál. Do té doby jsem byla proti. Zavolali jsme PA a ta mi vyšetřila a řekla tu nejsladší větu: ,, Maminko jdeme rodit!"
Manžel mi podpíral hlavu a já se držela pod koleny. Zabrala jsem a cítila obrovký tlak na hráz. Na další zatlačení byla hlavička venku. Pak stačilo už jen 2 x zabrat a ramínka byla venku. Bylo 16,07, když se ozval pláč Adámka. Vážil 3840 g a měřil 52 cm. Ten pocit obrovského štěstí, že už je malý v pořádku venku se ani nedá popsat. Oba jsem s manželem byli dojatí a neskutečně nadšení.
Pak přišlo na řadu šití. Nechci machrovat, ale ty tři stehy se vážně daly v pohodě přežít.
Teď mi ten poklad spinká v ložnici v postýlce a já jsem šťastná, že ten dar přivést na svět dítě, jsem mohla začít podruhé.