moje dilema

Ahojky, svůj příběh o tom jak mě přítel bil a pak opustil kvůli jiné jsem tu už psala. Radili jste ať zapomenu a dám svému štěstí čas. No - netvrdím, že je to za mnou, ale veškeré mé deprese jsou pryč. Překonala jsem fázi smutku a lítosti sebe samotné i vzteku vůči celému světu a hlavně mužskému pohlaví. Řekla bych, že teď jsem ve fázi, kdy si uvědomuju jak moc to k tomu spělo už dřív a jak já byla hloupá a naivní. Ale to je teď vedlejší - to co teď řeším, je - zda mu oznámit až se prcek narodí nebo ne.
Myslím, že když se mu teda dovolám a řeknu, že se narodil - budu zase špatná z jeho reakce, protože to že uslyším zase jeho hlas mi vrátí hezké vzpomínky, navíc se bojím, že mi i tehdy řekne jak je mu to jedno a jak ho nezajímám, ale na druhou stranu bych chtěla aby to věděl. Když nic, tak v něm bude hlodat to, že má dítě a třeba se začne chovat vůči němu jinak. Ale sama těžko posoudím, zda je to jen zbožné přání nebo reálná možnost. Navíc co kdyžby opravdu chtěl potom prcka vidět v porodnici??Zvládla bych koukat na to jak ho chová a pak si jede k té své děvce?? Co myslíte? Chtěla bych aby si uvědomil, že má dítě a že to je štěstí - ale nevím jak bych snášela jeho zájem když jeho náhlý nezájem mě totálně zničil. Je to šílený zmatek, když vím, že ví pravdu a přesto si stojí za svojí lží. :-( Navíc potom jak jednou tvrdí, že chce posílat fotky, pak zase ať už nepíšu a zapomenu. Nevím, je to těžké. Přece nemůžu dovolit, aby naše dítě přišlo takto o tátu, jenže když je otec na nic tak co s ním. Ale zase co když už si pro děti najdu supr tátu a po několika letech si bio táta vzpomene, že má dítě??Jak to pak budu tomu dítěti vysvětlovat??Že se na něj při narození vykašlal a teď ho trápí svědomí??? Co si o sobě sakra myslí?? Co mám dělat? Už mě nebaví jeho lži a přemýšlet na tím co je asi pravda. :´-(