Maminky,snažilky a všechny,

tak já mám pejsky dva a stoho fenečku 14let....taky máme hruzu léčení zasebou a zatím se držíme :) jeto fakt na draka já mám taky mamu moc daleko a segru a známé :r:

:s: Určíme si místo a všichni se sestěhujeme :s: :a:

jj,kéééž by to bylo tak jednoduché :s:

mluvíš mě zduše :r: postupem času bohužel člověk přijde nato kolik má a nebo bohužel nemá opravdovích kamarádu nebo jen známích :? myslela jsem že už jsem si trošku natu samotu zvikla ale dnes jsem se zase ujistila že nééééééé,nejdeto.

Taky mám dny, kdy to na mě padne víc a dny, kdy si říkám, že si se synem vystačím. To je asi normální. Maminkám, co spolu tráví denně spousty času, co všechno prožívají společně a u toho si ještě opravdu dobře rozumí...tak těm můžu jen závidět. No a to mě teď v létě čeká stěhování do našeho vytouženého domečku...jenže je to na vesnici asi 20 km daleko a tam neznám a znát nebudu už lautr nikoho. Holt je to něco za něco...:-(

nejsi moje dvojče??? :s: taky se chceme stěhovat do vytouženého domečku a je jasné že tam už budu v háji uplně :///: taky pomalu začínám závidět těm maminkám které své ratolesti prožívají spolu navzájem :(

No nevím, zeptám se mamči, jestli mi nějaké dvojče neběhá po světě :ww:. Musíme si říkat, že co má přijít, to přijde. Třeba právě tam na té vesnici najdeme nějakou spřízněnou duši. Teda najdeme je v mém případě blbý slovo, ta duše si musí najít mě, protože já si kamarády hledat neumím. Nechci být vlezlá, nechci obtěžovat a pak působím spíš opačně, jako odtažitej a namyšlenej člověk. Málokdo se obtěžuje poznat mě víc.

to tedy tak bohužel mám žemě holky nějak moc oslovit nechcou :n: je pravda že se spíše bavím a rozumím víc s kámošama jako s klukama :? ale já zas nejsem tak špatná...nebó nevím jak jinak sito mám vysvětlit :n:

:s: Jsem tu včera manžovi skuhrala, že přeci nejsem tak špatná, že se snažím být milá, každýmu pochválím co mám pochválit, snažím se pomáhat, nehádám se...tak proč se mnou holky nechcou kamarádit?? :00: :s: Taky jsem si vžycky rozuměla spíš s kluky. S kamarádem, se kterým jsme si vždycky svěřovali všechno se třeba dneska už nevídáme moc často...nedávno jsme se viděli po roce a přesto se nic nezměnilo. Vykládáme, smějeme se...jako bysme se týden před tím potkali někde na akci. S holkama mi tohle nejde, já nemám ráda pomlouvání, neumím řešit jak kdo vypadá a co která koupila na sebe. Mám psa, takže nevysedávám po kavárnách a parcích, ale chodím se synem do lesa a na pole, abych mohla rovnou venčit tu mou šmudlu a nezanedbávala ji...a někoho podobnýho prostě neznám.

Jééé tak to jsme na tom stejně, já chodím taky do lesa, na pole .... mám velikýho psa a mimčo k tomu tak to musím vzít najednou a tak chodíme každý den i 8km :00: taky jsem ráda, že už je krásně, protože v zimě to byl hnus ;)

:one: Jojo, taky si počasí pochvaluju. Mně už teda prcek ťapá, což je na poli naprosto úžasný, protože ho vyndám z kočáru, on někam kamsi vyrazí a já ho vůbec neomezuju, chodím kousek za ním a dobře se bavím jak na políčku šmatlá, po hodince už sám prosí, že chce do kočárku a na cestě zpátky ani nedutá, jen abych ho náhodou nevyndala. Pejsina si hrabe myšky, já si tam psychicky odpočnu...to je paráda.

No tak na to se těším taky až bude sám ťapat, zatím jen kolem nábytku, v tom je to výhoda bydlet na vesnici, jinak já osobně žádnou jinou výhodu nevidím, jsem tu 5 let přistěhovaná z Brna, takže velkej rozdíl, akorát sem měla štěstí v tom že jsem si tu našla kamarádky s dětma a pejskama, takže chodíme spolu, jinak bych tady asi umřela nudou. Uvidíte holky že jak se přestěhujete do domečků tak tam určitě nějaká maminka bude :a:

i já mám psi a dva :one: ještě žeje mám ataky sněma moooc ráda chodím.Moje heslo na holky vždy bylo(slepice) :s: co neví to nepoví a pomluví i to cose nedá :s:

Já s naší Elčou chodím taky ráda, brali jsme ji jak odrostlé štěně z útulku a tak je hrozně vděčná a je taková naše závislačka. Ona nepotřebuje hladit, mazlit (i když to s náma vždycky milostivě vytrpí a krásně si u toho bručí jako medvěd), ale hrozně těžko nese, když s náma není. No a teď se u ní projevila ještě epilepsie, takže já prostě nemám to srdce ji nechávat moc samotnou. Jenže pro to zase nemají ty bývalé kamarádky pochopení. Jedna kdysi opravdu moc dobrá kamarádka má teď miminko. Byla jsem fakt hrozně štastná, když jsme řešily, že otěhotněla a bude mimi...jenže ona je přesně ta maminka, co obráží kavárny, denně korzuje po náměstí, je vždycky upravená, na podpatcích a moje řešení a ohledy na psa jí přijdou ujetý. Takže její miminko jsem viděla po narození a pak jednou skoro omylem při náhodném setkání. I tohohle přátelství je mi moc líto...ale nutit se nikomu přeci nemůžu.