LAKTAČNÍ PSYCHOZA
Tak jsem si teď tady pročítala pár příspěvků na téma laktační psychoza a abych řekla pravdu,úplně mě mrazí.Nejhorší je,že žena si snad ani neuvědomuje,co vlastně s ní ty hormony dělají a co všechno se může stát.Jedna slečna tady psala,že je to prý dědičné,že aby tento stav nastal,tak by se musel v rodině objevit někdo kdo trpěl psychyckou poruchou.
No,to by mě nikdy snad ani nenapadlo.Abych řekla pravdu...můj děda už od mladí,měl s psychykou velké problémy a moje babička,jakožto jeho žena s ním velké starosti.Bral i léky a možná je bere do dnes,,,ale mluvit se s ním dá,,,jako moje mamka říká,že se hodně spravil..že dřív jak ona byla malá,že to bylo něco strašného jak se dokázal chovat.Vyhrožoval sebevraždou...taky se o ní i pokoušel a další otřesné scény,které prováděl.Ale tam to bylo v rodině z jeho strany.Jeho brácha sebevraždu opravdu spáchal...jeho druhej brácha neustále na práškách,jeho sestra byla celkem rozumově na tom hodně slabě,jedinej jeho třetí brácha naprosto v pořádku.Má rodinu a výbornej člověk.
Bože..snad by mě tohlo nepotkalo.Moc se na miminko těším(e) a mám pár týdnů před porodem,jsem 37+4.Jako mám obavy z porodu,taky bych chtěla moc kojit,ale pokud mi to nepůjde vím,že mi hlavu nikdo neutrhne a dnes jsou i jiné možnosti a vždy byly co dát miminku místo mateřského mlíčka.I to,že si kolikrát myslím,že se budu bát koupat nebo určité obavy z oblíkání..abych miminku neublížila je snad normální.
Jako jsem v určitých věcech nervačisko...to je pravda...ale přece to je více lidí.To je snad běžný jev.
Janže když jsem si přečetla,že se maminky na miminko moc těšily a tohle všechno nastává až po porodu a někdy i později,tak se normálně bojím.Bože,jak to může vzniknout z ničeho nic??To přece není možné.
Že já si to četla..jenže ono to bylo v TV ve zprávach o té ženě co to mimčo kojila a pohodila ho na zem a poté skočila sama pod kamion.Tam právě mluvila jedna psycholožka o tom,že žena prožila jakoby tu lakt.psychozu no.
Teprve poté jsem se začala o to zajímat.A je to celkem drsné.Předtím by mě to snad ani nenapadlo.A teď mi to leži v hlavě.
Omlouvám se,že píšu o tak nepříjemném tématu,ale myslím, že i tomhle se psát musí.
Jaký je Váš názor??
Lucie
In reply to Ahojky, my jsme dnes 38+2 a by andilek83
Taky jsem měla problémy s psychikou. Chodila jsem i k psychložce. Jenže jsem tam začala chodit až po porodu,takže jsem se se sebou trápila už před porodem,místo abych si těhotenství v rámci možnosti užila. Nebylo to teda tak hrozné. Spíš to narostlo právě po porodu. Jenže malá se narodila v listopadu,což je už hnusné podzimní počasí,takže pro takové lidi docela depresivní. Měsíc před porodem jsem si zlomila nohu,takže jsem jen ležela a všechno bylo moc namáhavé. V nemocnici prostředí jak za komančů (hnus),strašné sestry a přístup. Malá se narodila císařským řezem. Říkala jsem potom doktorovi,že mám deprese a že mi není dobře,ale jediné co mi řekl,že nechápe proč,že mám krásné dítě,tak mám mít radost. No čekala jsem teda trošku jiný přístup. Pak se není čemu divit,že se takové věci dějí,když doktoři někdy neumí naslouchat. A byla to hodně těžká doba,než to přešlo. Proto už bych sem ani rodit nešla.
Vetsina se tesi na miminko a ja se uz nemohla dockat....poslali me do nemocnice na vyvolani kvuli vysokemu tlaku a ja jsem byla tak rada, ze uz uvidim tu svoji berusku. Pak me vysetrili a zjistili, ze je tlak ok, tak me poslali domu a ja jak tam videla za sklem ty mimi tak bulela jak krokodyl a pak jeste cely vecer doma me to bralo.
Nadruhy den to na me prislo samo :) a reknu ti, ze mit malinke miminko doma je velka zmena. Nevis proc place, neprestane plakat at se snazis jak se snazis a pokud nejsi vyspana a ono place nekolik hodin v kuse v noci tak je to opravdu o nervy. Me taky ten prni tyden ruply nekolikrat a brecela jsem, ze chci svuj zivot zpatky a zadne dite nechci. Manzel mi hodne pomoh a od toho je taky mame. Nam uz v nemocnici a pak nase pediatricka rikala, ze manzel ma pozorovat jakekoli zmeny v chovani a nalady partnerky. Takze mi ten muj byl oporou a kdyz uz jsem nemohla, tak byl v noci nekolik hodin vzhuru on a ja spala. Pak jsme se domluvili tak, ze ja jsem vstavala k male v noci a on brzo rano, abych si mohla prispat a odpocinout si. Pak me jeste ty prvni tydny nutil spal i pres den :).
Kdyz na tebe prijdou takove stavy jako ze to nezvladas, ze uz nemuzes a podobne, tak se dopredu domluv s manzelem nebo pritelem, aby byl pripraven ti pomoci. Nebo pokud bude v praci, tak popros mamcu at ti prijde pomoct. Vycerpani a malinke miminko fakt neni moc dobra kombinace.
V tomhle pripade, ktery se stal se divim, ze manzel nic nepozoroval. Ta maminka musela byt desne vycerpana, ze se uchylila k takovemu kroku a hormony k tomu udelaly sve. To nemohl byt jen ten okamzit, ale muselo se to stradat.
Pokud budes mit oporu v rodine, tak to zvladnes. A proste se s nima domluv, ze kdyby pozorovali na tobe jakoukoli zmenu at okamzite zasahnout, protoze takova matka potrebuje okazitou peci lekaru.
Tes se na miminko. Jsou to zlaticka ....vykouzli ti usmev na tvari milionkrat za den. I kdyz mam naladu pod psa, tak se na me ta nase beruska usmeje a vyceni ty svoje dva zuby a je mi hned lip na tom svete :).
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
Ahojky, my jsme dnes 38+2 a také jsem se bála laktační psychozy a abych prvdu řekla, tak i stále trochu bojím...kdo by se jí koneckonců nebál, že? Mám v diagnóze deprese a léčila jsem se s nimi i teď v těhu, už proto, že vím, co ta psychika dokáže s člověkem udělat, když se to nechává ladem, mám strach.. Ale na druhou stranu jsem díky tomu domluvená (psych.diagnóza může a nemusí! být další důvod pro spuštění lakt.psychozy), že od porodu min.do konce šestinedělí budu prostě pod dozorem...kdyby nedejbože náhodou.. Tzn. že první týden se mnou bude partner, vezme si volna v práci co nejvíc to půjde, druhý týden si bere dovču moje maminka a bude mi doma pomáhat, tím pádem i kontrolovat mě, zda jsem ok...třetí partnerova maminka, pak se uvidí.. ;) Ale zároveň jsem se domluvila, že v šestinedělí - jak se chodí na kontroly a tak, budu mít ohledně tohohle zvýšenou péči i v nemocnici..že prý na to dají větší pozor a má Mudr., co mi píše normálně léky - antidepresiva, tak se mnou bude ve spojení. Myslím, že okolí by poznalo, že se se mnou něco začíná dít. Jak píšeš - mamča sama to ani poznat nemusí. No a pak by samozřejmě nějak reagovali.. Mám podchycené ty první týdny, dál se uvidí, jak na tom udu,ale nepoddávám se tomu tolik - je to jen preventivní opatření typu "co kdyby".. Tchýně ani neví, že se něčeho takového obávám...to ví jen máma a partner..takže ti budou více jako ostříži a doktoři také. Ale myslím, že se nám to vyhne.. Pořád si říkám...trpím jen depresemi a navíc to nepropukne u každého, kdo trpí nějakou takvouto diagnózou.. Naopak o to víc budu pod dohledem.. Jestli se fakt bojíš, řekni to v porodce a zeptej se jich na to a popř. se domluv doma, že kdyby měli pocit, že začínáš být hodně vystresovaná a prostě nějaká divná, ať Tě víc hlídají.. Myslím, že se bát tolik nemusíme..stává se to, to je bohužel dost smutná pravda,ale naštěstí v té menšině případů.. V té většině nastane jen to typické "poporodní blues"... A to už se mi myslím nevyhne.. Právě jako většině.. ;) Ale s tou psychózou samozřejmě pozor, ale třást se dopředu myslím nemusíš..:) To bude fakt dobrý, uvidíš! :) Spíš jen, pokud Tě to uklidní, si fakt zajisti někoho, kdo dá trochu víc pozor v prvním čtvrt roce po porodu, kdyby ses začala chovat nějak divně..