Milý deníčku,

dnes jsme jeli na velký ultrazvuk. Jsem ve 22 tt a mám za sebou tak emotivní den, že jsem úplně vyfluslá :-). Oba naši hošíci jsou nachlazení, špatně spinkají a tak jsem se na ten den D téměř nevyspala. Už nějaký ten den, ba i týden jsem se k tomuhle dni upírala s tak zvláštními pocity, myslela jsem, že se nedočkám a zároveň jsem měla takový strach! Bude všechno v pořádku? Můžu mít fakt takové štěstí, že i potřetí mi pan doktor řekne, že pokud se dá soudit, je miminko zdravé? Na kliniku jsme dojeli s předstihem pro nás téměř netypickým a tak jsem se usadila, chytla toho našeho taťku a užívala si, že nic nemusím a je mi fajn :-). Na můj vkus vlastně dost brzy vyšla sestřička, že můžeme k panu doktorovi. A pak to začlo. Já si lehla na lehátko a nevím proč, ale srdce až v krku. Tak hrozně mi bušilo srdce a tak jsem se začla klepat, že jsem čekala, že mi doktor vynadá, že takhle ten ultrazvuk neudělá :s: Pořád jsem se snažila uklidnit, koukala na miminko, jak je krásné, dokonalé, dvě ručičky, dvě nožičky, očička, všechny orgány v pořádku! Ale pořád mi bylo hrozně divně a srdce bušilo a bušilo..A pak pan doktor ultrazvuk uzavřel, že všechno vypadá v nelepším pořádku a vypadal, že se snad otočí k počítači a sbohem. Tak jsem to řekla..."pane doktore a řeknete nám ještě pohlaví?" Další vlna toho tlukotu, klepání. Bože proč tak vyvádím jsem si pořád říkala, ale nešlo to ukočírovat! Pan doktor vtipkoval, že si to máme nechat jako překvápko, tak my hned, že potřebujeme vědět, jestli nám k těm dvěma rošťákům přibyde další..a on se smál, že se koukat nepotřebuje, že už se koukal a my si toho ani nevšimli. Ale pak nám tam tím ultrazvukem najel..a mě málem kleplo! :metal: JÁ VIDĚLA TU PIPINKU, MANŽEL VIDĚL TU PIPINKU a pan doktor se nám tak tlemil a prý, že "tatínku tak už si můžete konečně orazit, máte splněno". Ani nevím jak jsem vylezla z ordinace a v čekárně jsem se jen zeptala manžela, jestli mu bude vadit, když budu brečet. A pak jsem se tam rozbrečela jak malá, chuděrky ostatní těhulky po mě pokukovaly s obavou, co za hroznou vadu nám tam zjistili. Bylo mi to jedno. Pořád jsem jak ve snách, nemůžu tomu uvěřit, prostě to nejde! Máme ji tam, holčičku!! Bráškové nadšení, co ti budu deníčku povídat. A mě se pořád tak uvnitř všechno klepe...takový šok, takový zážitek, já tomu prostě nikdy nevěřila! :a: