Andílek Renatka

Musím se vypsat a svěřit, snad mi to pomůže, musím to prostě ze sebe dostat.
Měli jsme problémy, jezdili do CARu. Nejprve se nám povedla holčička, po dalších pokusech jsem čekala dvojčátka. Krom drobného krvácení na začátku jsem měla pohodové těhotenství, všechny UZ v pořádku. Vydrželi jsme do 37tt. Porod byl rychlý, po pěti hodinách kontrakcí jsem v poledne přirozeně porodila nejdřív Lukáška (2890g, 48cm) a potom Renátku (2100g, 46cm). Museli je trochu odsát a pár hodin si pobyli v inkubátoru, ale ještě odpoledne mi je přinesli na chvíli na kojení. Lukáška jsem brzy měla u sebe, Renátka byla ještě chvíli na vyhřívání a dokrmování, byla přece jen trochu menší. Luki měl ještě v porodnici tři dny ATB, Renátka pak byla den na fototerapii. Když začala pít a přibrala zpátky na dvě kila, pustili nás domů, že je všechno v pořádku. Začali jsme se všichni sžívat, krásně nám šlo společné kojení. Byla jsem pyšná, jak nám to jde. Když Renátka přibrala na 2,5 kg, dovolila nám doktorka procházku. V neděli jim byl měsíc, všichni, s manželem a starší dcerkou, jsme vyrazili hrdě ven.
V pondělí jsem šla sama, těšila jsem se jak další den zase pojedu. Ráno asi v šest jsem děti nakojené uložila do postýlky a protože manžel byl v práci, starší dcerka ve školce, řekla jsem si, že si ještě chvíli pospím a doženu, co zkraje noci děti probrečeli. Když se Lukášek asi v 9h hlásil, šla jsem pro ně do postýlky. Renátka tam ležela, byla hrozně bledá a nedýchala. V baráku byla ještě mamka, tak jsem na ní zavolala, ona pak volala záchranku. Já jsem malou vyndala, snažila jsem se jí probrat, rozdýchat, pak mě naváděla operátorka z dipečinku, doktor přijel za chvíli a převzal jí, ale už bylo pozdě. Nevěřila jsem tomu, chodila jsem tam po pokoji s Lukáškem v náručí a čekala až řeknou, že je v pořádku. Tak nějak mi to došlo ve chvíli, kdy jsem volala manželovi do práce, že naše holčička umřela. Zbytek naštěstí dořekla paní ze záchranky.
Bohužel nevíme ani, co se stalo. Když jsme pak byli u pediatričky, říkala, že volala na soudní, kde dělali pitvu :n: a prý nic nenašli. Takže to definovali jako SIDS. Když nás viděla (byli jsme tam s manželem naštěstí oba), hned zvedla telefon a domluvila nám konzultaci u psychologa. Trochu nám pomohl, ale stejně na to musím pořád myslet. :\\: :\\: