Můj porod 20.9.

Tak mí oba chlapi na chvíli usnuli, malej i velkej a já se dostala ke klávesnici. Termín porodu jsem měla 10.9. a jak jsme tu stále probíraly se zářijovkama, nic se nedělo. Ve čtvrtek 18. mi od rána začala ocházet zátka, tak jsem se těšila, že se začne konečně něco dít. :) A ráno v pátek v půl 9 mi odtekla voda. Nebylo jí moc. Dala jsem si sprchu, naslepo oholila, co se dalo a vyrazili jsme do porodnice...po snídani, máme to kousek. :) Na příjmu mi natočili monitor, zjistili, že se stále nic neděje, ale testem voda opravdu stále odtékala. Takže nás přijali rovnou na sál. Celej pátek byl fajn, říkala jsem manželovi, že je to jak na dovče, pěknej pokoj, povídali jsme si, hráli kostky, četli a čekali. A za celej den přicházely jen nepravidelný poslíčci, který ani monitor nezaznamenával. Porodní asistentka k večeru řekla, že by měl jít manžel na noc domů, že se aspoň vyspim a naberu síly. Odešel v půl 10 a já si lehla na to jejich lůžko porodní. Jen odešel, tak mi začaly pravidelný kontrakce po 10ti minutách. Kolem jedný v noci už byly po pěti a já byla ráda, když jsem nebyla na monitoru a mohla sedět v křesle a prodejchávat. Od 3 ráno už byly po třech minutách a já byla otevřená na špičku prstu... to mi moc síly nedodávalo. :00: Přemejšlela jsem, jestli mám volat manžela, ale rozhodla se, že když se to neblíží, nechám ho ještě spát. Pak se iterval zkrátil na dvě minuty a já nevěděla, jak si ulevit. Zkoušela jsem sprchu, balón, klečet...A takhle to bylo do šesti do rána. Pak přišel doktor a řekl mi, že ještě chvíli počkáme, ale že moje kontrakce nejsou dost silný, aby pomohly miminku na svět. V půl devátý, když už jsem byla docela vyčerpaná mi doktor navrhnul oxytocin, že se to rozeběhne. To jsem byla otevřená na dva prsty. Volala jsem mýho Míru, ať se nasnídá a přijede, že už se konečně začne porod rozbíhat. No, po tom, co mě napíchli, jsem si užila asi nejkrušnější hodinku, kdy jsem měla jeden stah za druhym a nemohla si nijak ulevit, protože jsem byla celou dobu v leže na monitoru. Pak mi doktor navrhnul epidurál a já kejvla. Strašně se mi ulevilo. Už tam byl manžel a mě se otupila bolest. V půl jedný, když už epidurál ztrácel svý schopnosti a já zas funěla :///: , doktor dospěl k závěru, že budem muset říznout. Miminko prej bylo stále nahoře, buď se někde drželo, nebo mělo omotanou šňůru, nebo se prostě ještě nikam nechystalo. :) Sestřička řekla, ať se zeptám na všechno, co potřebuju. Vůbec jsem nevěděla, na co, nebyla jsem připravená. Připíchli mi epidurál, odvezli na sál a já usínala únavou. Byl to zvláštní pocit, věděla jsem, že řežou, že malýho vyndavaj, ale necítila bolest. Bylo to snad během pěti minut a já už ho slyšela. Nádherne pocit úlevy! :) A pak už mi ukazovali ten můj uzlíček, jak na mě vyvaleně mžourá. Stihla jsem říct jenom Ahoj Davídku a byl pryč. A už mě vezli, na chodbě čekal Míra, měl slzy ve vočích a rychle mi stihnul říct, že Daví je nádhernej, že má 50 cenťáků a 3 kila čtyřicet. A pak mě odvezli na JIPku. Měla jsem horečku, strašnou zimnici a hned jsem usnula. Pamatuju si jen pocit lítosti, že tam neni manžel se mnou a můj malej drobeček je, nevim kde. Můžu říct, že když po mě ráno chtěli, abych vstala, udělala jsem to jen proto, abych už mohla na oddělení, kde byl Davídek. Ale teď už jsme doma a poznáváme se a je to ten nejhodnější, nejzlatější mazlíček. A já obdivuju všechny maminky, ktrý na svý miminka zůstaly samy, protože si vůbec nedovedu představit, jak bych to bez manžela zvládala. je to fuška, ale stojí za to. ;)