utěšujete dítě,když spadne nebo se bouchne?

Ahoj. Podle toho, jak moc se praští. Když málo, tak dělám jako že nic, protože on většinou čeká, co já na to a když se k němu vrhnu a začnu utěšovat, tak začne brečet, i když ho to nebolí. Když se zinkne hodně, tak samozřejmě utěšuju a foukám.

Ahojky nechovám,jen pokud to bylo fakt dost bolestivý ale to jen výjmečně.On se totiž pak začně litovat a řve ještě víc,jakej je chudák :°:

Ahoj, když náš Sam spadne a podle breku vidím, že ho to opravdu bolí, tak ho vezmu do náruče, pofoukám mu to, a říkám, že to bude dobré.
Na druhou stranu, jsme mu vždycky jen říkali (pokud jen spadl): "Bác!", on si to ted říká pokaždé sám, když sletí a ještě se všichni diví, že spadne, zvedne se a jde, ani nezabrečí (pokud to není nic vážného).

Většinou neutěšuju a jen se zeptám, jestli toho zajíce chytil ;) Nebo se ho snažím rozptýlit jinak. Docela to funguje a pláče pár sekund a pak ho to přestane bavit. Sice se na mě venku lidi dívají jako na necitu, ale čím víc ho budu utěšovat, tím víc bude fňukat.

Ahoj, když malá spadne, tak jí nechovám, jen jí pohladím a řeknu jí, že to nic nebylo a pofoukáme to. Jen jednou, když se bouchla hlavou o beton, tak to jsem jí krátce pochovala, to byla řacha jak hrom a bylo mi jí chuderky líto, ale jinak fakt nechováme.

ahojky tak já u prvního syna utěšovala hned zavazovala :00: ..(.největší blbost) :00: foukala atd... no je mu 9let a když se odře hned si to musí ošetřit a nedej bože jak je tam kapka krve to je už na umření :00: :///: musí si to zavázat někdy mi to fakt přijde k smíchu,když si odřel rameno já mu to ošetřila a on mi říká,že si mohl zlomit klíční kost :€Ss€: :€Ss€: no prostě chlap :€Ss€:ale zas na jednu stranu má o sebe strach , tet druhej. ten snad nemá strach zničeho je to nezmar,když dojde pohladím,dám pusinku řeknu je to dobré ;) to je většinou když si udělá něco ošklivěho :^O^: jinak normální tukance a odření s upadnutí ani on nijak neřeší řekne auvi a utíká dál :00: kolikrát si toho všimnu až třeba boule neboé modřinky :? je to sice zase dobré,že není fnukna,ale zase mi vadí že fakt nic neřeší a nemá zničeho strach :? :€\€:

Tak u nás taky záleží, jak moc se praštila. když je to tak nějak lehce, tak se snažím to nějak přejít smíchem a poznámkou, co na té zemi dělá atd. :!k: A většinou se tomu začne taky smát, anebo aspoň nepláče, ale jak se někde třískne fest, tak to si přijde pro pochování, ale to je stejně většinou otázka vteřiny, moc se chovat nechce, takže jen si přijde jako postěžovat :s:
Nejsem zastánce úplně takovýho toho hysterčení, když dítě spadne, tak mamina hned letí a vyšiluje (to je příklad mojí mámy, ale jen k vnoučatům, na nás tak nebyla) Bratránek tak blbě vychovali syna, ten když měl třísku v prstě,t ak vřískal tak, že všichni málem ohluchli a když asi v 5 letech spadl z kola a odřel si koleno, tak vyváděla natolik, že z toho i omdlel. Prostě taková skleníková květinka a o to horší to bylo, že je to kluk, který tech úrazů mívá většinou za život víc :00:
Takže chovat ano, ale nepřehánět a kvůli každýmu buchnutí na prdel nevyšilovat ;)

No tak to já teda foukám a chovám a neodpoutávám pozornost, naopak soucítím s ním, jak jsem to četla v Nejšťastnějším batoleti v okolí. POkud samozřejmě chovat chce, když upadne a sám se zvedne a běžím dál, tak ho nechám. Chudák dítě, který si něco udělá, chce se schoulit mámě do bezpečné náruče a ona ho nepochová. :n: