dát pryč nebo nechat?
Ahoj...tak teď z jinýho soudku než jsou Snažilky....nevím, co se to se mnou děje,ale poslední dny přemýšlím, jaké by to bylo dát mimčo po narození pryč. Vůbec nevim, proč mě to pořád napadá, představuju si, jaký by to byl život, že by vlastně všechno bylo ve starých kolejích a jestli by to nebylo jednodušší...Dokážu si už i dokonce představit dát dítě do baby boxu, i když jsem to vždycky šíleně odsuzovala. Snad je to jen nějaká depka, slyšela jsem, že přichází po porodu - taková bezmoc, že nic nezvládnu - tu mám taky, vážně mám strach, že to miminko nedokážu vychovat...ale že je to už pár dní před porodem, o tom jsem neslyšela :n: Stydím se za to, co by jiný maminy za miminko daly a mně se honí hlavou to, že už ho vlastně ani nechci :r:
Nesmutni, po porodu ho nebudeš chtít pustit z náručí :w: Tyhle stavy jsou u někoho normální, ale po porodu se to srovná!!!!!!!Nezoufej a miluj ho jak jen budeš moci, děti jsou to nejkrásnější na světě, i když je s nima záhul....pár probděných nocí a ....ale jsou to naše poklady :h: :h: :h: :h: :h:
Ahojky Lenuli,
tvoje obavy jsou naprosto normální, každá z nás určitě aspoň na chviličku zapochybuje jestli to zvládne, ale je pravda, že až to mimi uvidíš a pochováš tak si ho zamiluješ. Já jsem trpěla dlouhá léta depresemi a obávám se tzv. laktační psychozy. Ale doufám, že se mi to vyhne. Nerada bych miminku ublížila. Antidepresiva už několik let neberu a vím, že mateřství pro mě bude zatěžkávací zkouška, ale věřím, že to zvládnu. Přítel si to se mnou všechno prožil a řekl, že mi bude oporou. Držím ti pěsti, abys to všechno zvládla. Ten drobeček tě bude milovat :-).
Tvoje obavy jsou přirozené a svědčí o tom že jsi zodpovědná a že to zvládneš jsou to obavy z neznáma.Ale až se miminko narodí a ty ho prvně pochováš budeš vědět že to zvládneš a okamžitě si toho drobečka zamiluješ.Nebude to vždy jednoduché ale také příjdou chvilky kdy budeš mít pocit že jsi ta nejšťastnější maminka na světě a tvé miminko je to nejúžasnější a nejkrásnější. :k: :k: :k: :a: :a: :a:
tohle mě nikdy ani na vteřinu nenapadlo.. o miminko jsme se snažili rok.. když přišla postýlka, sestavili jsme jí a najednou mi denně připomínala, že nastane velká změna.. měla jsem veliký strach, ale těšila jsem se.. nikdy v životě bych neměnila :h: dokonce se říká, že s mimi končí veškeré aktivity.. u nás je to naopak, začli jsme hrát tenis :-) vyžeň ty zlé myšlenky hlavy a těš se, brzy budete spolu :h:
:jawdrop: :?
Při představě se mi srdce rozpadá na milion kousíčků!!!!!!!!!!Můj život by bez toho malé tvorečka neměl smysl!!!!!
tak ja mela svy prvni dite ve 20,2 roky po svatbe uz jsem se rozvadela a pak me napadalo,ze kdybych byla sama,bylo by mi lip.S narozenim Lucie se mi zmenil muj bohemsky zivot v zivot plny starosti a nocniho bdeni,protoze Lucka mela obraceny spani..skoro rok.Diky exemu.V listopadu uz ji bude 17 let.Moc jsme toho zazily,hlavne jsem porad pocitala,ale zvladla jsem toa jsem na to hrda.Jasne,že mi pomahali rodice hlavne s hlidanim.Chodila jsem pri materske na privydelek.....
Myslim si,že tvoje pocity jsou normalni.Je to strach z budoucnosti,dle myho obava,jak zvladnes starat se o lidskyho tvora.Uz ted,ze mas obavy,jestli ho dokazes vychovat svedci o tom,ze to zvladnes.Takze hlavu vzhuru,bude to dobry!
asi máš pravdu, utýct od všeho je hrozně jednoduchý...do teďka jsem taky žila, jak říkáš, bohémský život, přesněji - studentský. Bydlela jsem sama (později s přítelem) v bytečku 1+1. S mimčem přišla svatba, zařízení novýho bytu, odchod z toho mýho malýho i z města, ukončení školy a pokračování až za rok, zadluženost a navíc zjišťuju, že s manželem to nebude lehký žít, a to jsem ho znala před svatbou 3 roky (2roky spolu bydlíme)...
Je pravda, že narozením miminka se tvůj život kompletně změní a nic už nebude tak, jako dřív! Budeš mít zodpovědnost nejen za sebe, ale i za toho drobečka, co nosíš! Nevěřím tomu, že bys byla schopná, dát toho drobečka do babyboxu, uvidíš, že jak ho poprvé uvidíš bude to láska na první pohled :h: :h: :h: Prvních pár dní je opravdu náročné na psychyku, nevyspalost, vyčerpání, bolest, ale jediný pohled na miminko ti to vše vynahradí! Tak se jdi třeba projít ven na sluníčko a takové myšlenky vyžeň z hlavy ven !!!!!
Já mám 2,5 měsíčního syna a před porodem jsem měla silný deprese, protože je mi 20 a pořád jsem myslela, že něco končí, že už nebudem sami, že nebudem moct jít někam, kam bysme bez mimča mohli..Dost jsem to obrečela, ale nikdy jsem ho nechtěla dát pryč!!!
Představ si, jak to bude krásný, až se na Tebe podívá nebo Ti podá packu!!
a ty jsi na něj sama???proč ho chceš dát pryč???všechno bude jinak až ho poprvé uvidíš to bezbrané tělíčko které na tobě bude závislé a věř že i ty na něm,nevěřím že nemáš cit.Iveta
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
