3,5 roku a nastalo nám šílené chování :(, jak na něj?
Ahoj holky, už dlouho jsem tu nebyla, neb jsem začala na rodičáku pracovat na ŽL. Ale mám problém můj mladší syn 3,5 let byl do 3 let na kluka relativně hodnej - poslouchal, nikoho nikdy nebil. Změnu chování připisuju nástupu od září do školky a má teď 10ti měsíčního bráchu. Holky poraďte mi prosím jak na něj, teď už jsem měla takovou depresi že se mi chtělo jen brečet že nevím co s ním aby se takto nechoval. Takže: je hrozně hlučnej což byl i dříve pořád musí křičet, kvičet, vydávat jakékoliv zvuky. Do toho přestal poslouchat - vedu skoro celej den monolog, ani mi nechce odpovídat. Vztekání - no už se mi i válel po zemi v obchodě. Už mě i zkouší plácnout. Nezabírají tresty, okřikování, na zadek, zákazy, vysvětlování, nechat ho v pokoji až ho to přejde ... maximálně to obrečí a jede si na novo. Hodně to začal dělat na veřejnosti být hlasitý a neposlechne a neposlechne. Máte někdo zkušenost co zabralo? Už vůbec nevím jak se chovat :(. Sem tam je úplně zlatej, ale často si připadám že mi praskne hlava jakej máme doma kravál. Díky.
Ahoj,
mám 3,5 letou dcerku. Celý její život je velmi živá, temperamentní, hlučná, tvrdohlavá. Vztek je momentálně na denním pořádku, stále vymýšlí něco, čím by nás terorizovala. Jakmile po ní něco chceme, nebo něco nepovolíme přesně podle ní, začne brutální teror (ječení, křik, nepříjemný odsekávání, prskání, vyplazování jazyka atp...). Často i brečí, je lítostivá, ale je evidentní že potřebuje pozornost (ač tu negativní). Má starší sestru, která je předškolačka a má trochu potíže s mluvením a možná ač nechci, dávám víc pozornosti jí, protože tahle druhá je dost ve všem napřed, tak automaticky chci pomoci té starší. I když správně bych to měla dělit spravedlivě, což se snažím, ale znáte to...
No, já nevím co poradit, jelikož každý dítě asi reaguje na něco jinýho a i výchovná metoda může být jiná u vás. Mně se hodně osvědčilo s ní hodně mluvit, vysvětlovat, v klidu a bez manipulace a podmiňování. Třeba musím třikrát zopakovat, že takhle to nejde a stále v klidu vysvětlovat proč a občas prohodím že doufám, že to pochopí, aby to pak už nebylo nepříjemný (ta komunikace). Dál děti beru hodně do přírody aby se vyblbly a snažím se vyhýbat supermrketům a místům kde hrozí nepochopení situace (nemůžeš mít všechno atd). Taky se snažím nabízet hodně činností se mnou (vaření, úklid - nějak zajímavě, tvoření a vždycky chvilku dělám tu věc s nima a pak řeknu že na chvilku můžou samy). Taky u nás hodně pomáhá, když jim dávám prostor pro samostatnost (sama jde do lednice a vezme máslo, najde nůž a namaže si chlebík), může si sama jít umýt ruce, ale když nechce, nabídnu pomocc (jo stává se že odmítne mýt si zapatlaný ruce a zasekne se, nebo rozbrečí, ale snažím se být důsledná a zase třeba dvakrát zopakuju proč si je musí umýt a že může sama nebo se mnou, ale pokud nepůjde zase to bude nepříjemný...). No, to je asi tak všechno. Samozřejmě mám dny kdy se cítím blbě a pak jsem nepříjemná už sama od sebe a to je pak u nás teprve mazec - ze strany dcery i mojí.
Myslím že 3,5 je fakt nějakej zasekávací věk. Ale zase první měla v tu dobu úplný rozkvět v moudrou veselou bytost, tak asi jak kdo :)
Hodně štěstí ...
Ahoj děkuji, povolení samostatnosti už jsme nedávno taky zavedli - sám si chodit na záchod, ruce, odnášet si po sobě talíř, teď se musí oblíkat sám - nesmím mu ani říct jak to patří neb se hned zlobí :). Neustále opakuji co jak dělat. No musím se naučit dost ovládat abych zbytečně nekřičela když vím že to nikam nevede.
Asi ti moc neporadím, ale když jsem četla tvuj příspěvek jako bych četla o mém malém, taky z ničehož nic se takhle chová.. piští neposlechne, odmlouvá, vím přesně co zažíváš a je to opravdu o nervy, a to já doma k tomu nemám druhé dítko.. mě pár maminek poradilo sednout si k němu do podřepu aby ti viděl do obličeje, chytit mu pevně ruce a dát mu je k tělu a důrazně ale opravdu důrazně, mu říct a ukázat na výrazu obličeje že se tohle nedělá že se na něj zlobíš.. podle mě nemá moc efekt když mě plácne ho plácnout taky a říct mu že se to nedělá, ale chápu že je to někdy o nervy a člověk se neudrží.. mě třeba teď začalo pomáhat že když mi zlobí, tak mu řeknu že jeslti mě bude takhle zlobit tak budu brečet a ani nemusím dělat nějaké divadýlko.. on nemá rád když někdo brečí tak se uklidní.. ale když je večer a je protivnej před spanim tak to kdybych měla krokodýlý slzy tak s nim to nehne :D.. budu ráda když tady někdo taky připíše nějakou radu.. podle mě má náš malý hrozně energie a musí jí ze sebe nějak dostat, protože když jsem venku, v dětském koutku prostě někde kde může běhat řádit, hrát si s dětma je zlatej, ale když by seděl v košíku v krámu nebo doma když je ošklivě, tak to je na ránu
In reply to Asi ti moc neporadím, ale by Andrej91
:) o energii mi radši ani nemluv, té máme taky přebytek, stále jen běhá sem a tam, chce se jen honit, skákat, hrát doma fotbal,.. se divím, že je ještě celej on i dům, dřív se sem tam usadil k pohádce, ale teď je to nadlidský úkon donutit ho dívat se . Čsto vzpomínám na maminku co tu před pár lety psala to samé jak celé dny brečí kvůli synovi jak se změnil, a já si říkala, to je super tohle se nás netýká, a ejhle,.... no škoda že si nepamatuji co jí maminky poradili, já vím že důležité vydržet, ale chci si aspoň ujasnit nějaký postoj k tomu jak v něktrých situacích zareagovat. :a:
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
vzhledem k věku, nástupu do školky a narození mladšího sourozence se není čemu divit, tvoje dítko není tímhle chováním výjimečné, nejsi první ani poslední maminka, která s tím bojuje a neví si rady. Musíš, stejně jako my všechny, metodou pokus omyl zjistit, co zrovna na to tvoje dítě platí, a neboj, až na to přijdeš, dítko si vymyslí jiný způsob, jak tě dohánět k šílenství :)
Základem je určitě důslednost (teoreticky to vím, ale praktická realizace poněkud pokulhává). Hodně pomáhá umožnit dítku, aby bylo aspoň v některých situacích "pánem svého osudu" - zapojit ho do domácích prací, nechat ho vybírat si, co si vezme ráno na sebe, co se bude vařit k obědu, kam se půjde v rámci dopolední procházky, jakou pohádku budeme číst před spaním apod. Tresty, zákazy, okřikování ... tím si zaděláváš na boj, kdo z koho, někdy to třeba zabere ale z dlouhodobého hlediska se mi tyhle výchovné strategie na momentálně pětiletém synkovi neosvědčily a na tříletou dcerku mají obdobně mizivou úspěšnost.
Na synka dost pomáhá počítání do tří (ale třeba dcerku to nechává absolutně chladnou). Na vztekání v obchodě, hlasitý křik, hysterické záchvaty se mi u obou osvědčilo ukázat jim, jak "divně" jejich chování působí na ostatní. Prostě jsem se jednou dvakrát začala vztekat úplně stejně jako oni, ve vteřině jejich vztek vystřídal údiv nad tím, co že to ta maminka dělá. Na hlasitos je dobré nepřekřikovat je, moje děti absolutně nesnášejí, když na ně místo zvýšeného hlasu začnu šeptat. Tak nějak zjednodušeně řečeno, je dobrý žádoucí chování odměnit pozorností a nežádoucí chování ignorovat. Když to vydržíš dostatečně dlouho a budeš v tom důsledná, pochopí, jak se mají chovat aby dosáhly toho, co chtějí...