Ahoj, když si čtu tvůj příspěvek, tak v něm vidím sebe. Přesně to samé jsem prožívala já. Když jsem se vdávala, tak jsme se o miminku nebavili. Byli jsme oba hodně mladí a tak se to neřešilo. Jenže rok po svatbě u mě nastal ohromný zlom a já ve svých 19 letech začala toužit po miminku. A najednou jsem narazila, protože manžel byl proti. Byla jsem z toho nešťastná, kolem mě se to rozmnožovalo a já pořád hleděla do kočárků a obdivovala miminka.Po každém milování jsem brečela do polštáře a stejně to nepomohlo. Rok se přehoupl jak voda a mě bylo 20 a manžel pořád miminko nechtěl i když je o 6 let starší než já. Nedbal na má slova, že se to nemusí hned podařit. A tak jsem se trápila měsíc od měsíce víc a víc, až se stalo něco, co mi převrátilo život na pár měsíců naruby. Nevím jestli to bylo tím trápením, ale prostě jsem se zamilovala do jiného muže a ten to cítil stejně. Lítala jsem v tom šíleným způsobem. Nakonec jsem se ale vzpamatovala a s tím mužem to ukončila. To už mi bylo 21 a manžel se konečně rozhodl, že mimi chce. Každý měsíc jsme se snažili a pořád nic. Tak jsem znovu pořád brečela a stejně se tím nic nezměnilo. Další rok se přehoupl a po roce a půl, když jsem to nedostala a těhotenský test byl pozitivní jsme oba skákali radostí, ale ne dlouho, protože jsem v 6 týdnu o miminko přišla. A zase jsme se šíleně trápila. Teď od toho potratu jsou to 4 měsíce a já čekám své druhé mimi. Zítra mi začíná 5 týden. Moc si s manželem přejeme aby se mimi drželo. Závěrem ti chci říct, že tvůj manžel do toho aby měl dítě nedozrál a musíš to bohužel respektovat. Hlavně na něj netlač nebo se zasekne úplně. Vím že jsem ti vůbec nepomohla, ale mám s tím vlastní zkušenosti. Přeji ti aby si miminko začal co nejdřív přát a aby se vám to co nejdřív povedlo. Když budeš chtít napsat, budu ráda.
Ahoj, když si čtu tvůj příspěvek, tak v něm vidím sebe. Přesně to samé jsem prožívala já. Když jsem se vdávala, tak jsme se o miminku nebavili. Byli jsme oba hodně mladí a tak se to neřešilo. Jenže rok po svatbě u mě nastal ohromný zlom a já ve svých 19 letech začala toužit po miminku. A najednou jsem narazila, protože manžel byl proti. Byla jsem z toho nešťastná, kolem mě se to rozmnožovalo a já pořád hleděla do kočárků a obdivovala miminka.Po každém milování jsem brečela do polštáře a stejně to nepomohlo. Rok se přehoupl jak voda a mě bylo 20 a manžel pořád miminko nechtěl i když je o 6 let starší než já. Nedbal na má slova, že se to nemusí hned podařit. A tak jsem se trápila měsíc od měsíce víc a víc, až se stalo něco, co mi převrátilo život na pár měsíců naruby. Nevím jestli to bylo tím trápením, ale prostě jsem se zamilovala do jiného muže a ten to cítil stejně. Lítala jsem v tom šíleným způsobem. Nakonec jsem se ale vzpamatovala a s tím mužem to ukončila. To už mi bylo 21 a manžel se konečně rozhodl, že mimi chce. Každý měsíc jsme se snažili a pořád nic. Tak jsem znovu pořád brečela a stejně se tím nic nezměnilo. Další rok se přehoupl a po roce a půl, když jsem to nedostala a těhotenský test byl pozitivní jsme oba skákali radostí, ale ne dlouho, protože jsem v 6 týdnu o miminko přišla. A zase jsme se šíleně trápila. Teď od toho potratu jsou to 4 měsíce a já čekám své druhé mimi. Zítra mi začíná 5 týden. Moc si s manželem přejeme aby se mimi drželo. Závěrem ti chci říct, že tvůj manžel do toho aby měl dítě nedozrál a musíš to bohužel respektovat. Hlavně na něj netlač nebo se zasekne úplně. Vím že jsem ti vůbec nepomohla, ale mám s tím vlastní zkušenosti. Přeji ti aby si miminko začal co nejdřív přát a aby se vám to co nejdřív povedlo. Když budeš chtít napsat, budu ráda.