ahoj kytiii. tvojí situaci ti vůbec nezávidím, ale víš co se říká - nic není tak horké, jak se zdá. já jsem měla podobné problémy se svým bývalým přítelem - zdědil byt po dědovi, myslela jsem si, že se jaksi "osamostatní", dá ho do pucu a pak že bysme zkusili společné bydlení. jenže. nikdy se moc nehrnul do práce a to se bohužel teď jen prohloubilo. jakmile už si něco našel, do týdne ho vyrazili, protože se tam pohádal. na pracák taky nešel, prostě jsem ho tam nedokopala. docela dlouho jsem to vydržela a defacto ho živila a šatila. pořád jen sliboval, že si něco najde, ale byly to jen sliby chyby. nesčetněkrát jsem se mu snažila říct, že ho sice miluju, ale takhle to přeci nejde! vždycky slíbil, ale nikdy nesplnil. jednoho dne mi ruply nervy a řekla jsem mu - po 5 letech chození - že končím, že už dál nemůžu. bohužel to vůbec nepochopil, proč jsem to udělala, myslím, že dodnes. člověk se málokdy změní, možná na chvíli, ale pak se to většinou vrátí do starých kolejí. ale výjimky povrzují pravidlo. ty jsi v jiné situaci, než jsem byla tehdy já, proto bych mu na tvém místě dala šanci. ale v klidu bych si s ním sedla a vyříkala si to s ním. musí cítit, že situace je vážná a že se sebou musí něco dělat, jinak pak bude sám. vyčetla bych mu, že nosím jeho dítě a je mu je to fuk, že mi s ničím nepomůže atd. dala bych mu takzvaně "nůž na krk", ale bez hádek a emocí - chlapi si to víc uvědomí, než když na ně ženská křičí (ale vím, že někdy to jinak prostě nejde). moc bych zi přála, aby se vzpamatoval a bylo to v pohodě. a pokud to nepůjde, máš asi pravdu v tom, že lepší je, když je máma sama a spokojená než s mužem a nešťastná.
ahoj kytiii. tvojí situaci ti vůbec nezávidím, ale víš co se říká - nic není tak horké, jak se zdá. já jsem měla podobné problémy se svým bývalým přítelem - zdědil byt po dědovi, myslela jsem si, že se jaksi "osamostatní", dá ho do pucu a pak že bysme zkusili společné bydlení. jenže. nikdy se moc nehrnul do práce a to se bohužel teď jen prohloubilo. jakmile už si něco našel, do týdne ho vyrazili, protože se tam pohádal. na pracák taky nešel, prostě jsem ho tam nedokopala. docela dlouho jsem to vydržela a defacto ho živila a šatila. pořád jen sliboval, že si něco najde, ale byly to jen sliby chyby. nesčetněkrát jsem se mu snažila říct, že ho sice miluju, ale takhle to přeci nejde! vždycky slíbil, ale nikdy nesplnil. jednoho dne mi ruply nervy a řekla jsem mu - po 5 letech chození - že končím, že už dál nemůžu. bohužel to vůbec nepochopil, proč jsem to udělala, myslím, že dodnes. člověk se málokdy změní, možná na chvíli, ale pak se to většinou vrátí do starých kolejí. ale výjimky povrzují pravidlo. ty jsi v jiné situaci, než jsem byla tehdy já, proto bych mu na tvém místě dala šanci. ale v klidu bych si s ním sedla a vyříkala si to s ním. musí cítit, že situace je vážná a že se sebou musí něco dělat, jinak pak bude sám. vyčetla bych mu, že nosím jeho dítě a je mu je to fuk, že mi s ničím nepomůže atd. dala bych mu takzvaně "nůž na krk", ale bez hádek a emocí - chlapi si to víc uvědomí, než když na ně ženská křičí (ale vím, že někdy to jinak prostě nejde). moc bych zi přála, aby se vzpamatoval a bylo to v pohodě. a pokud to nepůjde, máš asi pravdu v tom, že lepší je, když je máma sama a spokojená než s mužem a nešťastná.