Můj první syn byl ve vajíčku 11 měsíců a v pohodě. Pak jsme s velkou slávou koupili větší sedačku ve směru jízdy a hned první cestu 40 km problinkal komplet, stavěli jsme snad co 10 minut a blinkal a blinkal, už pak chudák neměl ani co. Cesta zpět byly nervy, to ti řeknu. Pak jsem to pořád řešila, že radši nikam nejezdit než aby tak trpěl. Nakonec udělala několik "intuitivních" reorganizací auta. Dala jsem ho na místo za spolujezdce, já seděla vedle něho a sedadlo spolujezdce jsem dala co nejvíc dopředu, aby měl syn před sebou co největší prostor. Dokonce jsem svýho času sundávala i opěrku na hlavu, prostě aby mu ve výhledu vpřed vůbec nic nebránilo. No a seděla jsem vedle něj a pořád mu něco přes přední sklo ukazovala..."jé, podívej, kostel", "jé, podívej, tamhle za lesem je vysílač a podívej jak bliká"...můžu ti říct, že jsem bývala z každé cesty sice vyčerpaná, ale on už pak neblinkal ani jednou. Jak malinko povyrostl, ještě jsem mu dala párkrát kinedril, ale to už spíš pro můj duševní klid, když jsme se chystali na nějakou delší cestu. Na cestování ve směru jízdy si zvykl, navykl si neustále komentovat co z předního okna vidíme a tak vlastně "prokecá" do dneška cestu :-). No a shruba od dvou let už uměl i žvýkat žvýkačku, takže na cestu žvýkával,mně jako malé to dělalo dobře. Jo a jak už tu píše maminka, nedávala jsem mu nikdy nic mléčného před cestou, to vyhodil vždycky okamžitě. Takže před cestou max suchý rohlík, ani moc pít nedostával. Držte se a snad to se to malé brzy taky upraví!
Můj první syn byl ve vajíčku 11 měsíců a v pohodě. Pak jsme s velkou slávou koupili větší sedačku ve směru jízdy a hned první cestu 40 km problinkal komplet, stavěli jsme snad co 10 minut a blinkal a blinkal, už pak chudák neměl ani co. Cesta zpět byly nervy, to ti řeknu. Pak jsem to pořád řešila, že radši nikam nejezdit než aby tak trpěl. Nakonec udělala několik "intuitivních" reorganizací auta. Dala jsem ho na místo za spolujezdce, já seděla vedle něho a sedadlo spolujezdce jsem dala co nejvíc dopředu, aby měl syn před sebou co největší prostor. Dokonce jsem svýho času sundávala i opěrku na hlavu, prostě aby mu ve výhledu vpřed vůbec nic nebránilo. No a seděla jsem vedle něj a pořád mu něco přes přední sklo ukazovala..."jé, podívej, kostel", "jé, podívej, tamhle za lesem je vysílač a podívej jak bliká"...můžu ti říct, že jsem bývala z každé cesty sice vyčerpaná, ale on už pak neblinkal ani jednou. Jak malinko povyrostl, ještě jsem mu dala párkrát kinedril, ale to už spíš pro můj duševní klid, když jsme se chystali na nějakou delší cestu. Na cestování ve směru jízdy si zvykl, navykl si neustále komentovat co z předního okna vidíme a tak vlastně "prokecá" do dneška cestu :-). No a shruba od dvou let už uměl i žvýkat žvýkačku, takže na cestu žvýkával,mně jako malé to dělalo dobře. Jo a jak už tu píše maminka, nedávala jsem mu nikdy nic mléčného před cestou, to vyhodil vždycky okamžitě. Takže před cestou max suchý rohlík, ani moc pít nedostával. Držte se a snad to se to malé brzy taky upraví!