doba, že by ses nebála? taková doba už nejspíš nepřijde. Ale doba, kdy budeš schopná risknout to i s tím šíleným každodenním strachem, taková doba přijde. Neboj. Poznáš to. Já byla naprosto neschopná fungovat první dva měsíce, jen jsem vystrčila hlavu ze dveří, zákonitě jsem potkala těhuli nebo matku s kočárkem. Hodně mi pomohla šéfová, když mě po té dvouměsíční absenci "nutně potřebovala v práci", sice mi dávala samé jednoduché úkoly, které by levou zadní zvládla sama, ale je to přesně v tom duchu, že člověk potřebuje něco jiného, na co by se soustředil, aby mu myšlenky pořád neutíkaly nechtěným směrem. Já v té době vdaná byla a dítě jsme ještě neměli, zato potrat už to byl druhý, tak mi i v nemocnici řekli, že bychom měli s dalším počkat půl roku, pak jsme i chodili po nějakých vyšetřeních. Po 4 měsících nám řekli, že jsme v pořádku a mimčo bylo taky, přihodila se nám nějaká výjmečná náhodná a nepříliš vědecky popsaná diagnóza, ale prý už se to v dalších těhotenstvích neopakuje, a prý že není žádný důvod, abychom nemohli mít zdravé dítě, tak že už nemusíme čekat do konce té původně navrhované půlroční pauzy. Přesně si pamatuju, jak mi v ten moment hlavou blesklo, že bych bývala dala přednost tomu, aby odhalili problém, dali mi červený nebo žlutý pilulky, nebo jakýkoli, něco, co by mě ujistilo, že když to budu brát, tak všechno dobře dopadne. A i když doktorka řekla, že už se snažit můžeme, stejně jsme ještě ty dva měsíce počkali. Celý další těhotenství jsem na každý kontrole čekala, že se zas doktorka zamračí a řekne "je mi líto ale..."
In reply to Děkuju Hani, achjo, dvě Hanky by hanci.hp
doba, že by ses nebála? taková doba už nejspíš nepřijde. Ale doba, kdy budeš schopná risknout to i s tím šíleným každodenním strachem, taková doba přijde. Neboj. Poznáš to. Já byla naprosto neschopná fungovat první dva měsíce, jen jsem vystrčila hlavu ze dveří, zákonitě jsem potkala těhuli nebo matku s kočárkem. Hodně mi pomohla šéfová, když mě po té dvouměsíční absenci "nutně potřebovala v práci", sice mi dávala samé jednoduché úkoly, které by levou zadní zvládla sama, ale je to přesně v tom duchu, že člověk potřebuje něco jiného, na co by se soustředil, aby mu myšlenky pořád neutíkaly nechtěným směrem.
Já v té době vdaná byla a dítě jsme ještě neměli, zato potrat už to byl druhý, tak mi i v nemocnici řekli, že bychom měli s dalším počkat půl roku, pak jsme i chodili po nějakých vyšetřeních. Po 4 měsících nám řekli, že jsme v pořádku a mimčo bylo taky, přihodila se nám nějaká výjmečná náhodná a nepříliš vědecky popsaná diagnóza, ale prý už se to v dalších těhotenstvích neopakuje, a prý že není žádný důvod, abychom nemohli mít zdravé dítě, tak že už nemusíme čekat do konce té původně navrhované půlroční pauzy. Přesně si pamatuju, jak mi v ten moment hlavou blesklo, že bych bývala dala přednost tomu, aby odhalili problém, dali mi červený nebo žlutý pilulky, nebo jakýkoli, něco, co by mě ujistilo, že když to budu brát, tak všechno dobře dopadne. A i když doktorka řekla, že už se snažit můžeme, stejně jsme ještě ty dva měsíce počkali. Celý další těhotenství jsem na každý kontrole čekala, že se zas doktorka zamračí a řekne "je mi líto ale..."