Vím, že se to snáz řekne než udělá, ale zachovej klid, tvoje mateřské prožívání je na můj vkus úplně ale úplně normální ;) My máme 26 měsíčního synka, druhé dítko se má narodit do týdne a i s tím jedním kolikrát začínám den myšlenkou „né, už zase“ (vstává mi v půl šesté }:) ). Se svým mateřstvím jsem bojovala pěkných pár měsíců, než jsem si to začala užívat v pozitivním smyslu slova. V druhém těhotenství mě dost válcovaly zdravotní problémy. Nebýt vydatné pomoci manžela, mamky a vlastně i mého táty, nevím nevím, jak bych to zvládla. Samosebou ještě nemám vyhráno, dvojnásobné mateřství mě teprve čeká a dost možná se za týden dva budu cítit úplně stejně mizerně, jako teď ty ;)
Je vidět, že jsi fyzicky i psychicky vyčerpaná, potřebovala by sis odpočinout a trochu se dospat. Tvoje děti nejspíš reagují na tvé rozpoložení, když se dáš do klidu a nenecháš se jimi válcovat, taky se zklidní, akorát že v tom každodenním kolotoči dát se do klidu je docela makačka. Co se týče manžela, přijde na to, jestli se ptá ve smyslu „zajímá mě, jak se ti daří“ anebo jestli se ptá ve smyslu „celý den se válíš doma, tak proč mi aspoň neuvaříš pořádnou večeři“. Při první variantě bych mu upřímně řekla, jak jsem vyčerpaná, zkusila bych, jestli by si třeba nemohl vzít na pár dnů dovolenou a postarat se o děti, zatímco ty by sis kapku zdřímla. Nebo aspoň o víkendu aby se o ně pár hodin postaral a ty byses trochu odreagovala. Vím, že si taky potřebuje odpočinout od práce, když dělá 12 hodin denně, ale měl by si sakra uvědomit, že ty jsi v zápřahu 24 hodin denně. Dvě tři hodinky otcovské péče by ho nevytrhly a tobě by zásadně pomohly. Při druhé variantě bych mu děti nekompromisně hodila na krk, ať si to vyzkouší na vlastní kůži, když je tak chytrej... Ale teda úplně nejvíc z tvého příspěvku mě dostává postoj tvé mamky. Promiň, ale podle mě má trochu ujetej hodnotovej žebříček. Správná máma přece dělá všechno pro to, aby se její děti měly dobře, bez ohledu na to, jestli je jim pět anebo pětatřicet. Když už ti nemůže fyzicky pomoci (když je tak unavená z práce), měla by tě aspoň duševně podpořit a ne tě srážet hloub do deprese „radostí“ z toho, že trpíš stejně, jako kdysi trpěla ona, to je fakt nevkusný.
Co se týče dětí, dcerce bych přestala tolerovat bojkotování jídla. Ráno bych jí dala vybrat ze dvou variant snídaně a připravila bych jen tu jednu, kterou si vybere. A pokud ji nesní, tak bych jí dala najíst až v čase dalšího jídla. Totéž bych udělala se svačinou, obědem, večeří ... když budeš důsledná, nebude trvat dýl než pár dnů, než ten režim schroupá. Taky bych jí zkusila zapojit do péče o synka, aby měla pocit, že už je velká holka a může ti pomáhat (aspoň teda můj synek se zatím tváří blaženě, když mi může pomoci s čímkoli, počínaje uklízením umytého nádobí a konče podáváním kolíčků při věšení prádla). A taky ji motivovat k tomu, aby se zabavila sama, třeba aby ti nakreslila nějaký pěkný obrázek ... Pokud jsou děti ve věku, kdy se jejich denní spací režim ještě nedá sladit, nebrala bych moc ohled na to, že synek v kočárku brečí, naložila bych ho a šla s ním i s dcerkou ven, aby se tam ona trochu vyřádila. I tobě by pobyt na čerstvém vzduchu udělal dobře a synek by dost možná během procházky vzdal řvaní a usnul. Na dcerku bych třeba vyzkoušela, i když nejsem velký přítel televize pro malé děti, pustit jí po obědě pohádku a mezitím se věnovat synkovi nebo si s ním chvilku zdřímnout. Poslední, co bych řešila, je úklid domácnosti a nějaké dlouhé vyvařování pro manžela, vsadila bych na jednoduché a rychlé recepty, pokud má teplý oběd v práci, klidně může povečeřet třeba chleba se šunkou.
A velikostí prsou se netrap, synka jsem kojila z obou stejně a i tak mám pravé o dvě čísla větší než levé. Vykašli se na mikiny a kup si pořádnou podprsenku, s takovou se ten rozdíl schová i ve fešáckém tričku a ty se budeš cítit hezčí, mladší a sebevědomější, než v nějaký ošoupaný vytahaný mikině...
A líčení, ha ha, za poslední rok jsem se o něco takového pokusila tak čtyřikrát, nikdo si nevšiml rozdílu, stačí umýt obličej a nasadit na něj spokojený úsměv, pak nikdo neřeší, jestli jsem použila taky rtěnku a řasenku :k:
Vím, že se to snáz řekne než udělá, ale zachovej klid, tvoje mateřské prožívání je na můj vkus úplně ale úplně normální ;) My máme 26 měsíčního synka, druhé dítko se má narodit do týdne a i s tím jedním kolikrát začínám den myšlenkou „né, už zase“ (vstává mi v půl šesté }:) ). Se svým mateřstvím jsem bojovala pěkných pár měsíců, než jsem si to začala užívat v pozitivním smyslu slova. V druhém těhotenství mě dost válcovaly zdravotní problémy. Nebýt vydatné pomoci manžela, mamky a vlastně i mého táty, nevím nevím, jak bych to zvládla. Samosebou ještě nemám vyhráno, dvojnásobné mateřství mě teprve čeká a dost možná se za týden dva budu cítit úplně stejně mizerně, jako teď ty ;)
Je vidět, že jsi fyzicky i psychicky vyčerpaná, potřebovala by sis odpočinout a trochu se dospat. Tvoje děti nejspíš reagují na tvé rozpoložení, když se dáš do klidu a nenecháš se jimi válcovat, taky se zklidní, akorát že v tom každodenním kolotoči dát se do klidu je docela makačka. Co se týče manžela, přijde na to, jestli se ptá ve smyslu „zajímá mě, jak se ti daří“ anebo jestli se ptá ve smyslu „celý den se válíš doma, tak proč mi aspoň neuvaříš pořádnou večeři“. Při první variantě bych mu upřímně řekla, jak jsem vyčerpaná, zkusila bych, jestli by si třeba nemohl vzít na pár dnů dovolenou a postarat se o děti, zatímco ty by sis kapku zdřímla. Nebo aspoň o víkendu aby se o ně pár hodin postaral a ty byses trochu odreagovala. Vím, že si taky potřebuje odpočinout od práce, když dělá 12 hodin denně, ale měl by si sakra uvědomit, že ty jsi v zápřahu 24 hodin denně. Dvě tři hodinky otcovské péče by ho nevytrhly a tobě by zásadně pomohly. Při druhé variantě bych mu děti nekompromisně hodila na krk, ať si to vyzkouší na vlastní kůži, když je tak chytrej... Ale teda úplně nejvíc z tvého příspěvku mě dostává postoj tvé mamky. Promiň, ale podle mě má trochu ujetej hodnotovej žebříček. Správná máma přece dělá všechno pro to, aby se její děti měly dobře, bez ohledu na to, jestli je jim pět anebo pětatřicet. Když už ti nemůže fyzicky pomoci (když je tak unavená z práce), měla by tě aspoň duševně podpořit a ne tě srážet hloub do deprese „radostí“ z toho, že trpíš stejně, jako kdysi trpěla ona, to je fakt nevkusný.
Co se týče dětí, dcerce bych přestala tolerovat bojkotování jídla. Ráno bych jí dala vybrat ze dvou variant snídaně a připravila bych jen tu jednu, kterou si vybere. A pokud ji nesní, tak bych jí dala najíst až v čase dalšího jídla. Totéž bych udělala se svačinou, obědem, večeří ... když budeš důsledná, nebude trvat dýl než pár dnů, než ten režim schroupá. Taky bych jí zkusila zapojit do péče o synka, aby měla pocit, že už je velká holka a může ti pomáhat (aspoň teda můj synek se zatím tváří blaženě, když mi může pomoci s čímkoli, počínaje uklízením umytého nádobí a konče podáváním kolíčků při věšení prádla). A taky ji motivovat k tomu, aby se zabavila sama, třeba aby ti nakreslila nějaký pěkný obrázek ... Pokud jsou děti ve věku, kdy se jejich denní spací režim ještě nedá sladit, nebrala bych moc ohled na to, že synek v kočárku brečí, naložila bych ho a šla s ním i s dcerkou ven, aby se tam ona trochu vyřádila. I tobě by pobyt na čerstvém vzduchu udělal dobře a synek by dost možná během procházky vzdal řvaní a usnul. Na dcerku bych třeba vyzkoušela, i když nejsem velký přítel televize pro malé děti, pustit jí po obědě pohádku a mezitím se věnovat synkovi nebo si s ním chvilku zdřímnout. Poslední, co bych řešila, je úklid domácnosti a nějaké dlouhé vyvařování pro manžela, vsadila bych na jednoduché a rychlé recepty, pokud má teplý oběd v práci, klidně může povečeřet třeba chleba se šunkou.
A velikostí prsou se netrap, synka jsem kojila z obou stejně a i tak mám pravé o dvě čísla větší než levé. Vykašli se na mikiny a kup si pořádnou podprsenku, s takovou se ten rozdíl schová i ve fešáckém tričku a ty se budeš cítit hezčí, mladší a sebevědomější, než v nějaký ošoupaný vytahaný mikině...
A líčení, ha ha, za poslední rok jsem se o něco takového pokusila tak čtyřikrát, nikdo si nevšiml rozdílu, stačí umýt obličej a nasadit na něj spokojený úsměv, pak nikdo neřeší, jestli jsem použila taky rtěnku a řasenku :k: