Vždyť nemusíte jen na výlety. Já bydlím na vesnici. Široko daleko prd - není tu ani vlak, autobus jeden ráno, druhý v poledne. Bez auta je to tu na švestku, přiznávám. Ale ven na procházku jít můžeš vždycky. My třeba chodíme jen tak kolem domu. Děti si dokážou vyhrát i s klacíky a kamínky, můžete hrát hru, když malá spí v kočárku. Taky chodíme na zvířátka - slepice, další zvířátka jsou až o 2 km dál, ale taky se to dá. Jen je to časově náročnější. Já se taky vždycky bála a hledala jsem důvody, proč to nejde (a dělám to občas i dnes). Z toho je manžel na švestku. Pak jsem se naučila spoléhat sama na sebe a prostě to najednou zvládám a jsem na sebe hrdá (i když někdy jsem naprdlá, že to většinou visí na mě - on se sebere a jde si...). Kolikrát si říkám, že to zvládám dokonce lépe, když mi nikdo nepomáhá. Nenarušují nám režim dne (který taky není pevně daný, protože to prostě u nás 100% nejde, ale mantinely tu jsou). Každý den jsou jasně stejná pravidla: obléknout, snídaně, pak teprve hrát. Pak jdeme ven (nebo někam jedeme). Když jedeme pryč, vařím po příchodu, když jdeme ven, vařím před procházkou. (Já mám výhodu - střídáme se ve vaření s babičkou...ale jde to i bez pomoci - neříkám, že lépe...). Oběd, spaní - já uklízím, spím nebo vyřizuju důležité věci, příp. sedím u compa, pak hraní nebo jdeme ven (1x týdně chodí se mnou malá cvičit, hlídá taťka nebo babi). Večer dám starší večeři, jdu koupat malého, nakrmím, uložím. Pak se starší kouká na pohádky, jde si vyčistit zuby, umýt, přečteme pohádku a spát. Někdy děsný maraton a jsem vyšťavená, jindy pohoda - podle zlobení dětí, zásahu nečekaných událostí...Hold to prostě zvládnout musíme, s tím nic nenaděláme. Ony ty děti jednou odrostou. Já už se těším, i když zároveň vím, že se mi po tom bude pak stýskat...Jo, kdyby byly děti jen usměvavé a spaly normálně, byla by to pohoda...ale tak to prostě není :s: - aspoň u nás tedy ne!
In reply to Já se vlaků bojím od by Terry Von K.
Vždyť nemusíte jen na výlety. Já bydlím na vesnici. Široko daleko prd - není tu ani vlak, autobus jeden ráno, druhý v poledne. Bez auta je to tu na švestku, přiznávám. Ale ven na procházku jít můžeš vždycky. My třeba chodíme jen tak kolem domu. Děti si dokážou vyhrát i s klacíky a kamínky, můžete hrát hru, když malá spí v kočárku. Taky chodíme na zvířátka - slepice, další zvířátka jsou až o 2 km dál, ale taky se to dá. Jen je to časově náročnější. Já se taky vždycky bála a hledala jsem důvody, proč to nejde (a dělám to občas i dnes). Z toho je manžel na švestku. Pak jsem se naučila spoléhat sama na sebe a prostě to najednou zvládám a jsem na sebe hrdá (i když někdy jsem naprdlá, že to většinou visí na mě - on se sebere a jde si...). Kolikrát si říkám, že to zvládám dokonce lépe, když mi nikdo nepomáhá. Nenarušují nám režim dne (který taky není pevně daný, protože to prostě u nás 100% nejde, ale mantinely tu jsou). Každý den jsou jasně stejná pravidla: obléknout, snídaně, pak teprve hrát. Pak jdeme ven (nebo někam jedeme). Když jedeme pryč, vařím po příchodu, když jdeme ven, vařím před procházkou. (Já mám výhodu - střídáme se ve vaření s babičkou...ale jde to i bez pomoci - neříkám, že lépe...). Oběd, spaní - já uklízím, spím nebo vyřizuju důležité věci, příp. sedím u compa, pak hraní nebo jdeme ven (1x týdně chodí se mnou malá cvičit, hlídá taťka nebo babi). Večer dám starší večeři, jdu koupat malého, nakrmím, uložím. Pak se starší kouká na pohádky, jde si vyčistit zuby, umýt, přečteme pohádku a spát. Někdy děsný maraton a jsem vyšťavená, jindy pohoda - podle zlobení dětí, zásahu nečekaných událostí...Hold to prostě zvládnout musíme, s tím nic nenaděláme. Ony ty děti jednou odrostou. Já už se těším, i když zároveň vím, že se mi po tom bude pak stýskat...Jo, kdyby byly děti jen usměvavé a spaly normálně, byla by to pohoda...ale tak to prostě není :s: - aspoň u nás tedy ne!