vůbec nechápu, že v tom stavu chodíš do práce. Já měla od božího rána až do večera problém cokoli pozřít, bylo mi zle z představy, že něco strčím do pusy, ale zároveň mi bylo strašně zle z hladu. Po zkušenostech z předchozích těhotenství mi bylo jasný, že když se něčeho najím, bude to trochu lepší, ale ono to prostě nešlo, i když jsem moc chtěla, nebyla jsem schopná, dokud nade mnou neseděl manžel a nenadával, že nejím a že jsem slibovala, jak tentokrát jíst budu. A jako pití, to ti dost závidím, že jsi schopná ráno vypít čaj. Já (teď jsem ve 30.tt), můžu asi tak od 20.tt pít ze skleničky jen jemně perlivou vodu, pito nebo colu. Jakékoli jiné tekutiny (a před 20.tt i tyhle bublinkaté), do sebe dostanu jen polévkovou lžící. Do toho 16.tt mi k návalu zvracení stačilo i jen vstoupit do kuchyně a když jsem náhodou nemusela blinkat hned, spolehlivě jsem šla, jen jsem pootevřela dvířka od lednice. Pohled na špinavé nádobí měl úplně stejný efekt. Tak od 20.tt jsou nevolnosti konečně už jen ranní a už nejsou provázené zvracením, když teda musím jít někam na lačno, tak je to utrpení, ale když se najím, tak se mi udělá líp. V minulém těhotenství mi bylo z hladu tak zle, že jsem asi tak od 25.tt do konce jedla ve dne (a když jsem se vzbudila, tak i v noci), každé dvě hodiny, a když jsem se nenajedla, tak jsem šla zvracet. Mytí je taky kapitola sama pro sebe. Teď už si aspoň zvládnu vyčistit zuby, ale jinou než dětskou pastu fakt nedávám. Vlasy si myju dvakrát do měsíce a jen proto, že už mě kouše hlava. Jediná „kosmetika“, kterou bez obtíží snesu, je tuhé mýdlo od dettolu, kterým si myju ruce po záchodě, jinak se myju jen vodou. Do 20.tt jsem si ani nemohla mazat bříško proti striím, protože mi byl odporný jak zápach toho olejíčku, tak pocit, že si na sebe něco mažu. Manžel, když si umyje vlasy nebo když se oholí, tak mě musí zavřít v ložnici a vůbec se ke mně nepřibližovat ...
In reply to Já každý ráno začínám tím, že by mm_mm
vůbec nechápu, že v tom stavu chodíš do práce. Já měla od božího rána až do večera problém cokoli pozřít, bylo mi zle z představy, že něco strčím do pusy, ale zároveň mi bylo strašně zle z hladu. Po zkušenostech z předchozích těhotenství mi bylo jasný, že když se něčeho najím, bude to trochu lepší, ale ono to prostě nešlo, i když jsem moc chtěla, nebyla jsem schopná, dokud nade mnou neseděl manžel a nenadával, že nejím a že jsem slibovala, jak tentokrát jíst budu. A jako pití, to ti dost závidím, že jsi schopná ráno vypít čaj. Já (teď jsem ve 30.tt), můžu asi tak od 20.tt pít ze skleničky jen jemně perlivou vodu, pito nebo colu. Jakékoli jiné tekutiny (a před 20.tt i tyhle bublinkaté), do sebe dostanu jen polévkovou lžící. Do toho 16.tt mi k návalu zvracení stačilo i jen vstoupit do kuchyně a když jsem náhodou nemusela blinkat hned, spolehlivě jsem šla, jen jsem pootevřela dvířka od lednice. Pohled na špinavé nádobí měl úplně stejný efekt. Tak od 20.tt jsou nevolnosti konečně už jen ranní a už nejsou provázené zvracením, když teda musím jít někam na lačno, tak je to utrpení, ale když se najím, tak se mi udělá líp. V minulém těhotenství mi bylo z hladu tak zle, že jsem asi tak od 25.tt do konce jedla ve dne (a když jsem se vzbudila, tak i v noci), každé dvě hodiny, a když jsem se nenajedla, tak jsem šla zvracet. Mytí je taky kapitola sama pro sebe. Teď už si aspoň zvládnu vyčistit zuby, ale jinou než dětskou pastu fakt nedávám. Vlasy si myju dvakrát do měsíce a jen proto, že už mě kouše hlava. Jediná „kosmetika“, kterou bez obtíží snesu, je tuhé mýdlo od dettolu, kterým si myju ruce po záchodě, jinak se myju jen vodou. Do 20.tt jsem si ani nemohla mazat bříško proti striím, protože mi byl odporný jak zápach toho olejíčku, tak pocit, že si na sebe něco mažu. Manžel, když si umyje vlasy nebo když se oholí, tak mě musí zavřít v ložnici a vůbec se ke mně nepřibližovat ...