Ahoj, tak výsledky a testy jen potvrdily to, co lékaři předpokládali. Nechce se mi to tu moc rozepisovat, co vše mi řekli, ani jaké šance v % mi vyjmenovali. My se s manželem rozhodli (teda spíš já a on jen přikyvoval), že těhotenství předčasně ukončovat nebudeme. Nechci riskovat život malé za žádnou cenu. Ona mě teď potřebuje a když by se teď narodila a byla nemocná jako já, nikdo by ji nepomohl. Šance by prý byly nulové, pokud není zcela dovyvinutá, nemohli by zahájit léčbu leukémie ani ničeho podobného. A tohle já dovolit prostě nemůžu. Sice mám v podstatě pořád dost velké bolesti a je mi tak celkově divně. Neumím to ani popsat. Ale to vydržím, zatím i obstojně zvládám péči o ty mé 3 chlapy, co mám doma, o chod domácnosti se dělíme s mužem. Kolikrát, když něco dělám, je mi líp, než když ležím a jen tak nad vším přemýšlím a dumám, co když apod. Jelikož jsem odmítla veškerou razantní léčbu a zákrok (porod), dovolili mi jít kupodivu i domů, tak jsem ráda. Nemocnice fakt moc nemusím! Navíc si teď od doktorů týden odpočinu. Další kontrolní odběry a vyšetření mám až 21.8., to už budeme 35tt (pochopitelně, že, když by se mi přitížilo nebo cokoli stalo, musíme hned do nemocnice a malá by ven musela, to chápu, zase takový cvok ani hrdina nejsem, ale dokud mám na výběr, tak si myslím, že to ještě není až tak hrozné, jak straší). Nebo myslíte? Dělám chybu? Jinak jsem moc ráda, že oporu (i když slabou) mám aspoň v muži, protože zbytek přízně fakt stojí za to - moje strana je hysterická - vše zveličují, a ta manželova zase až moc laxní - vše nadlehčují, zkrátka oba případy na dvě věci. Jo a děkuji všem, které na nás myslíte a držíte nám palce, moc nám to pomáhá :-).
Ahoj, tak výsledky a testy jen potvrdily to, co lékaři předpokládali. Nechce se mi to tu moc rozepisovat, co vše mi řekli, ani jaké šance v % mi vyjmenovali. My se s manželem rozhodli (teda spíš já a on jen přikyvoval), že těhotenství předčasně ukončovat nebudeme. Nechci riskovat život malé za žádnou cenu. Ona mě teď potřebuje a když by se teď narodila a byla nemocná jako já, nikdo by ji nepomohl. Šance by prý byly nulové, pokud není zcela dovyvinutá, nemohli by zahájit léčbu leukémie ani ničeho podobného. A tohle já dovolit prostě nemůžu. Sice mám v podstatě pořád dost velké bolesti a je mi tak celkově divně. Neumím to ani popsat. Ale to vydržím, zatím i obstojně zvládám péči o ty mé 3 chlapy, co mám doma, o chod domácnosti se dělíme s mužem. Kolikrát, když něco dělám, je mi líp, než když ležím a jen tak nad vším přemýšlím a dumám, co když apod. Jelikož jsem odmítla veškerou razantní léčbu a zákrok (porod), dovolili mi jít kupodivu i domů, tak jsem ráda. Nemocnice fakt moc nemusím! Navíc si teď od doktorů týden odpočinu. Další kontrolní odběry a vyšetření mám až 21.8., to už budeme 35tt (pochopitelně, že, když by se mi přitížilo nebo cokoli stalo, musíme hned do nemocnice a malá by ven musela, to chápu, zase takový cvok ani hrdina nejsem, ale dokud mám na výběr, tak si myslím, že to ještě není až tak hrozné, jak straší). Nebo myslíte? Dělám chybu? Jinak jsem moc ráda, že oporu (i když slabou) mám aspoň v muži, protože zbytek přízně fakt stojí za to - moje strana je hysterická - vše zveličují, a ta manželova zase až moc laxní - vše nadlehčují, zkrátka oba případy na dvě věci.
Jo a děkuji všem, které na nás myslíte a držíte nám palce, moc nám to pomáhá :-).