Ahoj, naši kluci jsou od sebe přesně 24 měsíců. Původně to mělo být 25 měsíců, ale Tomášek se narodil o 3 týdny dřív (naštěstí v pořádku). Otěhotnět podruhé se mi podařilo hned první měsíc snažení, v což jsem ani nedoufala. Myslela jsem, že to bude trvat tak půl roku, než se to podaří, protože v té době jsem ještě kojila 2x denně 16ti měsíčního Honzíka. Ten se pak ve 4. měsíci těhotenství s Tomáškem sám odstavil, už mu asi mlíčko nechutnalo. Musím říct, že ten první rok byl hodně náročný. Honzík první týdny a měsíce hodně žárlil, dost těžko snášel, že už není obdivovaný jedináček. Naštěstí Tomáškovi nikdy neubližoval, ale začalo mu dost náročné období vzdoru, kdy si vztekáním a zlobením začal vynucovat naši pozornost. Tomášek byl dost náročné miminko, často brečel, v noci se pořád budil na kojení a tak jsem během půlroku byla totálně vyčerpaná. Kvůli neurologickým problémům (hypertonie, predilekce a mírné motorické opoždění) jsme od 5 do 8 měsíců cvičili Vojtovku, což bylo pro mě taky dost náročné na nervy. Díky velikému vyčerpání a nedostatku spánku jsem pak před Vánocemi 2010 dostala ve spánku velký epileptický záchvat (nikdy předtím se mi to nestalo). Manžel u toho ale nebyl, tak si nebyli v nemocnici jistí, zda šlo o epi záchvat a svedli to na kolaps z vyčerpání, i když neurolog si tím nebyl jistý. Protože jsem v té době plně kojila Tomáška, tak mi žádné léky nenasadili. Když měl Tomášek 12 měsíců, tak jsem dostala druhý grand-mal, u kterého byl přítomný manžel. Zavolal mi RZP, odvezli do nemocnice na neurologii a nasadili léky proti epilepsii. Zároveň jsem musela ze dne na den přestat kojit Tomáška, což mi dost zamávalo s psychikou, protože se ve mně hodně bouřily hormony. Dávali mi tam léky na zastavení laktace, které vůbec nepomáhaly, prsa se mi pořád nalévala a navíc jsem po nich měla šílené závratě a byla jsem oblbnutá. Po 10 dnech mě pustili domů. Od té doby jezdím každé 3 měsíce na kontroly a zatím jsem velký záchvat neměla. Proto byl pro mě ten 1. rok s malými dětmi hodně náročný. Nejen kvůli zlobení obou kluků, tak i kvůli mému zdravotnímu stavu. Pořád jsem se ale utěšovala, že když byl Tomášek zlobivé miminko, že jako batole bude lepší. Ale je to omyl. Teď má téměř 20 měsíců a je to ďábel. Všude leze a pořád padá, je samá boule a modřina, ale to mu vůbec nevadí. Nejhorší jsou jeho záchvaty vzteku, kdy buší hlavičkou do země anebo se propíná jako luk a řve. Do toho zlobí ještě 3,5 letý Honzík, který zkouší naši trpělivost a testuje hranice, kam až smí zajít. Občas mi jde ze všeho hlava kolem a nevím, koho hlídat dřív. Honzík je docela provokatér, pořád do brášky šťouchá, bouchá, shazuje ho na zem apod., ale zároveň si už s ním dokáže i hrát :-). Tedy jen do doby, než Tomášek projeví zájem o Honzíkovy hračky. To je pak oheň na střeše, protože Honzík nechce bráškovi nic půjčit. Ale to si asi zažívají všechny děti v tomto věku. U mě zatím opravdu neplatí, že bych měla víc klidu - spíš naopak, protože je to teď jenom hlídání a trnu, kdy se Tomášek odněkud zřítí a ublíží si. Ale snad jak kluci povyrostou, tak opravdu bude platit, že si spolu vyhrají a budou to kámoši :-). Aspoň v to doufám. Kdybych teď zpětně měla možnost naplánovat si druhé těhotenství, tak bych to nejspíš o rok odložila a byla bych radši za věkový rozdíl 3 roky. Ale jsem samozřejmě moc ráda, že Tomáška máme a nelituju toho, i když je to občas hodně náročné. Pa :a:
Ahoj,
naši kluci jsou od sebe přesně 24 měsíců. Původně to mělo být 25 měsíců, ale Tomášek se narodil o 3 týdny dřív (naštěstí v pořádku).
Otěhotnět podruhé se mi podařilo hned první měsíc snažení, v což jsem ani nedoufala. Myslela jsem, že to bude trvat tak půl roku, než se to podaří, protože v té době jsem ještě kojila 2x denně 16ti měsíčního Honzíka. Ten se pak ve 4. měsíci těhotenství s Tomáškem sám odstavil, už mu asi mlíčko nechutnalo.
Musím říct, že ten první rok byl hodně náročný. Honzík první týdny a měsíce hodně žárlil, dost těžko snášel, že už není obdivovaný jedináček. Naštěstí Tomáškovi nikdy neubližoval, ale začalo mu dost náročné období vzdoru, kdy si vztekáním a zlobením začal vynucovat naši pozornost.
Tomášek byl dost náročné miminko, často brečel, v noci se pořád budil na kojení a tak jsem během půlroku byla totálně vyčerpaná.
Kvůli neurologickým problémům (hypertonie, predilekce a mírné motorické opoždění) jsme od 5 do 8 měsíců cvičili Vojtovku, což bylo pro mě taky dost náročné na nervy.
Díky velikému vyčerpání a nedostatku spánku jsem pak před Vánocemi 2010 dostala ve spánku velký epileptický záchvat (nikdy předtím se mi to nestalo). Manžel u toho ale nebyl, tak si nebyli v nemocnici jistí, zda šlo o epi záchvat a svedli to na kolaps z vyčerpání, i když neurolog si tím nebyl jistý. Protože jsem v té době plně kojila Tomáška, tak mi žádné léky nenasadili.
Když měl Tomášek 12 měsíců, tak jsem dostala druhý grand-mal, u kterého byl přítomný manžel. Zavolal mi RZP, odvezli do nemocnice na neurologii a nasadili léky proti epilepsii. Zároveň jsem musela ze dne na den přestat kojit Tomáška, což mi dost zamávalo s psychikou, protože se ve mně hodně bouřily hormony. Dávali mi tam léky na zastavení laktace, které vůbec nepomáhaly, prsa se mi pořád nalévala a navíc jsem po nich měla šílené závratě a byla jsem oblbnutá. Po 10 dnech mě pustili domů. Od té doby jezdím každé 3 měsíce na kontroly a zatím jsem velký záchvat neměla.
Proto byl pro mě ten 1. rok s malými dětmi hodně náročný. Nejen kvůli zlobení obou kluků, tak i kvůli mému zdravotnímu stavu.
Pořád jsem se ale utěšovala, že když byl Tomášek zlobivé miminko, že jako batole bude lepší. Ale je to omyl. Teď má téměř 20 měsíců a je to ďábel. Všude leze a pořád padá, je samá boule a modřina, ale to mu vůbec nevadí. Nejhorší jsou jeho záchvaty vzteku, kdy buší hlavičkou do země anebo se propíná jako luk a řve.
Do toho zlobí ještě 3,5 letý Honzík, který zkouší naši trpělivost a testuje hranice, kam až smí zajít. Občas mi jde ze všeho hlava kolem a nevím, koho hlídat dřív. Honzík je docela provokatér, pořád do brášky šťouchá, bouchá, shazuje ho na zem apod., ale zároveň si už s ním dokáže i hrát :-). Tedy jen do doby, než Tomášek projeví zájem o Honzíkovy hračky. To je pak oheň na střeše, protože Honzík nechce bráškovi nic půjčit. Ale to si asi zažívají všechny děti v tomto věku.
U mě zatím opravdu neplatí, že bych měla víc klidu - spíš naopak, protože je to teď jenom hlídání a trnu, kdy se Tomášek odněkud zřítí a ublíží si. Ale snad jak kluci povyrostou, tak opravdu bude platit, že si spolu vyhrají a budou to kámoši :-). Aspoň v to doufám.
Kdybych teď zpětně měla možnost naplánovat si druhé těhotenství, tak bych to nejspíš o rok odložila a byla bych radši za věkový rozdíl 3 roky. Ale jsem samozřejmě moc ráda, že Tomáška máme a nelituju toho, i když je to občas hodně náročné.
Pa :a: