Ahoj, já Ti určitě nevynadám :-) Všichni máme nějaké pocity, o kterých často pochybujeme, protože cítíme, že už jsou tak nějak "na hraně", nebo nejsou úplně košer, ale podle mě lepší přiznat si, co cítím, než si něco nalhávat...problém se zamete pod koberec a pak vyplave úplně někde jinde a nějak jinak a je malér... Ale to jsem začala hodně ze široka. Já osobní zkušenost úplně nemám, i když přiznávám, že jako čerstvá těhulka jsem si "o chloupek" víc přála holčičku a tu teď také mám :-) takže těžko říct, co by bylo, kdyby naše Sofinka byla Oliver :-) myslím si ale, že bych to přijala a ani bych o tom nepřemýšlela. Hned při přečtení Tvého příspěvku mi ale přišla na mysl knížka, kterou jsem loni četla. Jmenuje se Dcera na přání a napsala ji Kateřina Janouchová (Češka žijící ve Švédsku, moc úspěšná a čtivá spisovatelka). Je to beletrie, velice poutavý a dojemný příběh o ženě, která bolestně touží po holčičce a rodí kluky. Myslím, že by sis ji měla přečíst. Jádro pudla je totiž podle mě v tom, zjistit, proč po té holčičce tak toužíš a chlapeček by pro Tebe byl - řekněme - "méně vyhovující". Určitě je to lepší strategie, než obskurní metody jako jsou diety nebo fáze měsíce apod. Co je ale hlavní, je dost možné, že teď to cítíš tak, že by sis holčičku přála, ale nakonec bys kluka přijala a sama sobě by ses divila, proč jsi vlastně pochybovala. Mám známou, která si v těhotenství byla jistá, že čeká kluka (kterého strašně chtěla), v podstatě nepochybovala, že by ho neměla mít. Zároveň si ale na UZ nechtěla nechat potvrdit pohlaví. Až někdy kolem 30tt se její lékař podřekl a hádej, co čekala? Holčičku! Přiznala se, že byla v šoku. Dnes je ale hrdou maminkou více než roční cácorky a když jsme se naposledy viděly, tak s naprostým nadhledem vtipkovala, že si vůbec nedovede představit, proč chtěla kluka :-)
Ahoj, já Ti určitě nevynadám :-) Všichni máme nějaké pocity, o kterých často pochybujeme, protože cítíme, že už jsou tak nějak "na hraně", nebo nejsou úplně košer, ale podle mě lepší přiznat si, co cítím, než si něco nalhávat...problém se zamete pod koberec a pak vyplave úplně někde jinde a nějak jinak a je malér...
Ale to jsem začala hodně ze široka. Já osobní zkušenost úplně nemám, i když přiznávám, že jako čerstvá těhulka jsem si "o chloupek" víc přála holčičku a tu teď také mám :-) takže těžko říct, co by bylo, kdyby naše Sofinka byla Oliver :-) myslím si ale, že bych to přijala a ani bych o tom nepřemýšlela.
Hned při přečtení Tvého příspěvku mi ale přišla na mysl knížka, kterou jsem loni četla. Jmenuje se Dcera na přání a napsala ji Kateřina Janouchová (Češka žijící ve Švédsku, moc úspěšná a čtivá spisovatelka). Je to beletrie, velice poutavý a dojemný příběh o ženě, která bolestně touží po holčičce a rodí kluky. Myslím, že by sis ji měla přečíst. Jádro pudla je totiž podle mě v tom, zjistit, proč po té holčičce tak toužíš a chlapeček by pro Tebe byl - řekněme - "méně vyhovující". Určitě je to lepší strategie, než obskurní metody jako jsou diety nebo fáze měsíce apod.
Co je ale hlavní, je dost možné, že teď to cítíš tak, že by sis holčičku přála, ale nakonec bys kluka přijala a sama sobě by ses divila, proč jsi vlastně pochybovala. Mám známou, která si v těhotenství byla jistá, že čeká kluka (kterého strašně chtěla), v podstatě nepochybovala, že by ho neměla mít. Zároveň si ale na UZ nechtěla nechat potvrdit pohlaví. Až někdy kolem 30tt se její lékař podřekl a hádej, co čekala? Holčičku! Přiznala se, že byla v šoku. Dnes je ale hrdou maminkou více než roční cácorky a když jsme se naposledy viděly, tak s naprostým nadhledem vtipkovala, že si vůbec nedovede představit, proč chtěla kluka :-)