Taky bych řekla, že tlačíš moc na pilu. Nenuť ji. Vyvolává to akorát nechuť. 1. nočník: malá taky nechtěla jeden čas sedět na nočníku. Když nechce, nenuť, je to pak horší. Můžeš jí slíbit bonbónek za sezení na nočníku, když bude hezky sedět, tak časem dostane bonbon, až když něco do nočníku udělá. Časem bonbony vypustíte. Bude mít radost z ee. Taky je fajn, dát na nočník panenku, jako že čůrá, nalij tam pak vodu tak, aby to neviděla, jako že panenka čůrala. Dej panence bonbon za odměnu a pochval ji. Co se u nás vyplatilo - zjistlila jsem, že malá chce na nočníku sedět jenom někde - zalézá do rohů, kde kadí do plínky. Když zaleze do rohu, dám ji na nočník tam a je to. To mi tu někdo taky radil... 2. mluvení: nenuť ji opakovat. Stresuješ ji. Jen jí opakuj...Když třeba ukáže na pití, řekni třeba 2x pití - dobře artikuluj, nejlepší je, když jí koukáš do očí, když mluvíš (ale zase nenutit - ne držet hlavu a opakovat...). To platí dobře i když děti neposlouchají. Když je člověk nervózní a je toho na něj moc, křičí na dítě moc často. Je pak účinnější, když si dítě zastavíš, natočíš si hlavičku, aby na tebe koukala a pomalu a potichu zopakuješ požadavek. Je to někdy víc, než křik... 3. Dudlík máme taky a zatím neřeším. Jinak když učíš na nočník, neber jí ještě dudlík. Je to moc šoků najednou. Buď jedno nebo druhé, nikdy obojí. 4. knížky: ta jí neříkej ukaž. Prostě říkej, tady je motýl a tady je...a pak jí říkej a kdepak je pejsek, kam se schoval? A copak dělá pejsek? Když neodpoví, odpověz si sama. Ona to vnímá... 5. s jídlem problém nemám...Když chce jíst se mnou, tak ji vezmu na klín a dám jí. Když nejí a dělá blbosti, řeknu, že když chce dělat blbosti, tak jde dolů... Jinak tě chápu, jak to musí být náročné, když jsi na ni takhle sama. Je to fakt o nervy a člověku pak dochází strašně rychle trpělivost. Já mám naštěstí poslední dobou pohodu. Je někdy s taťkou, někdy s babi a dědou. Taky to ale nebývalo a občas už jsem kvetla! Co se vyplatilo, když začala malá mít období vzdoru - tam kde nemusím bezpodmínečně prosadit svoji, nechám ji. Když ale něco nutně potřebuju - třeba odejít na čas, upozorním ji předem, pak jí to zopakuju, pak počítám do tří. Pak ji čapnu a jde to se vztekem...Ale je těch vzteků fakt míň... Na 18měsíční kontrole jen vážila, měřila a koukla na tělíčko. Zeptala se, co už malá umí, zapsala do průkazky a to bylo vše.
Tak pevné nervy a neboj, bude zase líp :€s€: U nás jsou taky vlny. Někdy je zlatá a jindy na zabití :s:
Taky bych řekla, že tlačíš moc na pilu. Nenuť ji. Vyvolává to akorát nechuť.
1. nočník: malá taky nechtěla jeden čas sedět na nočníku. Když nechce, nenuť, je to pak horší. Můžeš jí slíbit bonbónek za sezení na nočníku, když bude hezky sedět, tak časem dostane bonbon, až když něco do nočníku udělá. Časem bonbony vypustíte. Bude mít radost z ee. Taky je fajn, dát na nočník panenku, jako že čůrá, nalij tam pak vodu tak, aby to neviděla, jako že panenka čůrala. Dej panence bonbon za odměnu a pochval ji. Co se u nás vyplatilo - zjistlila jsem, že malá chce na nočníku sedět jenom někde - zalézá do rohů, kde kadí do plínky. Když zaleze do rohu, dám ji na nočník tam a je to. To mi tu někdo taky radil...
2. mluvení: nenuť ji opakovat. Stresuješ ji. Jen jí opakuj...Když třeba ukáže na pití, řekni třeba 2x pití - dobře artikuluj, nejlepší je, když jí koukáš do očí, když mluvíš (ale zase nenutit - ne držet hlavu a opakovat...). To platí dobře i když děti neposlouchají. Když je člověk nervózní a je toho na něj moc, křičí na dítě moc často. Je pak účinnější, když si dítě zastavíš, natočíš si hlavičku, aby na tebe koukala a pomalu a potichu zopakuješ požadavek. Je to někdy víc, než křik...
3. Dudlík máme taky a zatím neřeším. Jinak když učíš na nočník, neber jí ještě dudlík. Je to moc šoků najednou. Buď jedno nebo druhé, nikdy obojí.
4. knížky: ta jí neříkej ukaž. Prostě říkej, tady je motýl a tady je...a pak jí říkej a kdepak je pejsek, kam se schoval? A copak dělá pejsek? Když neodpoví, odpověz si sama. Ona to vnímá...
5. s jídlem problém nemám...Když chce jíst se mnou, tak ji vezmu na klín a dám jí. Když nejí a dělá blbosti, řeknu, že když chce dělat blbosti, tak jde dolů...
Jinak tě chápu, jak to musí být náročné, když jsi na ni takhle sama. Je to fakt o nervy a člověku pak dochází strašně rychle trpělivost. Já mám naštěstí poslední dobou pohodu. Je někdy s taťkou, někdy s babi a dědou. Taky to ale nebývalo a občas už jsem kvetla! Co se vyplatilo, když začala malá mít období vzdoru - tam kde nemusím bezpodmínečně prosadit svoji, nechám ji. Když ale něco nutně potřebuju - třeba odejít na čas, upozorním ji předem, pak jí to zopakuju, pak počítám do tří. Pak ji čapnu a jde to se vztekem...Ale je těch vzteků fakt míň...
Na 18měsíční kontrole jen vážila, měřila a koukla na tělíčko. Zeptala se, co už malá umí, zapsala do průkazky a to bylo vše.
Tak pevné nervy a neboj, bude zase líp :€s€: U nás jsou taky vlny. Někdy je zlatá a jindy na zabití :s: