Přidat komentář

jsme na tom stejně..máme už kluka bude mu ted 7 let a když byl malý nepomáhal mi skoro vůbec ale tenrkát jsem si říkala že byl mladej a že se bál..nakonec když sme chtěli druhé mimčo sám s tím přišel a souhlasil..je fakt že druhé těhotenství v tom už vědě co bude a co nás cca čeká a když se malá narodila byl v sedmém nebi..do porodnice jezdil každej den a když nás pustili domu tak hned druhý den šel do práce ale jezdil často domů a vozil mi kluka ze školy, v září nastoupil a malá se i tak narodila..a postupem času se to jen horší..s kočárem sám nebyl vždy jen když sme někam šli všichni tak si ho vzal nebo když sem zalezla do krámu tak počkal venku..v zimě byl několikrát s kámošema v alpách a já tu zůstaa s dětma , bylo to předem domluvené takže jsem souhlasila..ale příjde domu z práce, otevře notebook a bud něco datluje nebo jen tak čučí a několkrát si bere i práci domů (podniká a od jara do podzimu mají sezonu - zateplují budovy) malou teda občas vykoupe ale že by si jí je ntak vzal a třeba se s ní jen tak mazlil nebo blbnul to ne..prý je na něj malá a nerozumí tomu co chce..tak tu válčím s dvěma dětma, i když kluk mi dost pomáhá když potřebuju a někdy mám stavy jestli ten chlap za to stojí že jsem stejně pořád ssama tak na co ho potřebuju ale někdy mám zase stavy že bez nej být nemůžu..nevím..možná je to tím že jsem doma a občas když je klid doma nikdo po mě nic nechce tak myšlenky se stáčí tam kam by neměly...no není to jednoduché..jsou to prostě jiné stvoření