Ahoj, já vždycky měla hrozně nepravidelnou menstruaci a problémy s HA, takže mě zpoždění už tolik nestrašila, když už to byla třeba víc než tři týdny, tak jsem si pro jistotu dělala test, takže i na pohled na jednu čárku jsem byla zvyklá ...a najednou jsem seděla v koupeně na předložce a koukala na čárky dvě. Ta druhá byla taky slabší, ale byla tam. Koukala jsem na ní jak Výr Velký a najednou jsem měla úsměv od ucha k uchu. Mimčo jsme plánovali až tak za dva, tři roky, přece jen jsme bydleli v podnájmu, peněz bylo už tak málo a přítel pořád tvrdil, že sám je ještě dítě, a já jsem najednou nevěděla co dělat, ale byla to taková hezká nevědomost, hned jsem to bežela ukázat tomu svýmu, který jen konstatoval, že "mu to bylo jasný," ale když už jsem přišla s průkazkou od doktorky, tak taky koukal :s: No, v práci koukali taky... :///: Prostě přišla najednou taková změna, stěhování, oznamování, kontroly, testy, zvětšování se, ale ani na chvilku jsem nezapochybovala, že bych to chtěla jinak, vůbec si sebe nedovedu představit, jak přebaluju prcka, vstávám každé dvě hoďky na kojení a tak, ale všechny ty obavy přebíjí to těšení, očekávání, prostě to, že budeme najednou tři a že udělám všechno proto, aby nám bylo krásně! Je to velká zodpovědnost, to máš pravdu, ale i přes ten "strach" (z porodu, nebo právě z té zodpovědnosti) věřím, že to nějak zvládneme. Tak pokud jsi se u těch dvou čárek taky trochu usmála, tak přeji hodně štěstí a ať vše dobře dopadne. A co nastávající taťka? Tuší něco? Ona i rodina je hodně velikou oporou, tak se potom ozvi, jak jsi dopadla :a:
Ahoj, já vždycky měla hrozně nepravidelnou menstruaci a problémy s HA, takže mě zpoždění už tolik nestrašila, když už to byla třeba víc než tři týdny, tak jsem si pro jistotu dělala test, takže i na pohled na jednu čárku jsem byla zvyklá ...a najednou jsem seděla v koupeně na předložce a koukala na čárky dvě. Ta druhá byla taky slabší, ale byla tam. Koukala jsem na ní jak Výr Velký a najednou jsem měla úsměv od ucha k uchu. Mimčo jsme plánovali až tak za dva, tři roky, přece jen jsme bydleli v podnájmu, peněz bylo už tak málo a přítel pořád tvrdil, že sám je ještě dítě, a já jsem najednou nevěděla co dělat, ale byla to taková hezká nevědomost, hned jsem to bežela ukázat tomu svýmu, který jen konstatoval, že "mu to bylo jasný," ale když už jsem přišla s průkazkou od doktorky, tak taky koukal :s: No, v práci koukali taky... :///: Prostě přišla najednou taková změna, stěhování, oznamování, kontroly, testy, zvětšování se, ale ani na chvilku jsem nezapochybovala, že bych to chtěla jinak, vůbec si sebe nedovedu představit, jak přebaluju prcka, vstávám každé dvě hoďky na kojení a tak, ale všechny ty obavy přebíjí to těšení, očekávání, prostě to, že budeme najednou tři a že udělám všechno proto, aby nám bylo krásně! Je to velká zodpovědnost, to máš pravdu, ale i přes ten "strach" (z porodu, nebo právě z té zodpovědnosti) věřím, že to nějak zvládneme. Tak pokud jsi se u těch dvou čárek taky trochu usmála, tak přeji hodně štěstí a ať vše dobře dopadne. A co nastávající taťka? Tuší něco? Ona i rodina je hodně velikou oporou, tak se potom ozvi, jak jsi dopadla :a: