Ahoj Slunko! Předem Ti gratuluji ke šťastné události. Hlavně ať se Tobě a miminku daří výborně! S chlapama je někdy těžké pořízení. Já svého přítele "uháněla" rok. Spíš to bylo takové hecování. Když jsme šli kolem vitríny s prstýnky, tak jsem se zasekla a ukazovala, který prstýnek by mi určitě slušel. U televizi jsem na něj mávala prsteníčkem a říkala, jak je chudák prstík takový chudý... Ne že bych byla tak vdavekchtivá, ale chtěla jsem vztah posunout jaksi dál, ale on byl vůči mým velice okatým náznakům imunní. Musím podotknout, že pochází z příkladné rodiny. Jak se chovají mezi sebou - to se jen tak nevidí. Jeden pro druhého by se rozkrájeli. Ze své rodiny to fakt neznám. Ale jednoho krásného dne jsme si řekli, že vysadím prášky a pokusíme se o prcka. Oba jsem počítali s tím, že se hned nezadaří, pte v našem okolí jsou s otěhotněním jen samé trable. Každému se to podařilo, tak za půl roku, za rok. Nám však hned. Takže jsem v červnu vysadila a v červenci už byla "v tom". Pak to šlo rychle - kontrola, potvrzení těhu, svatba... A tu svatbu navrhl sám. Já se totiž zasekla, že dítě, které JÁ v sobě nosím, se bude jmenovat po MNĚ. Prostě se mi příčila představa, že se maminka bude jmenovat jinak než dítě. Asi jsem konzervativní, ale to samé řešil i manžel. Že se nebude jmenovat jinak než jeho potomek. A ke všemu jsme řešili i jiné otázky - papírování a podobně. Je toho víc, co nás donutilo, abychom se vzali dřív, než se prcek narodí. Držím palce, ať svou situaci vyřešíš - třeba i za cenu psychologa. Jak říkají holky - on si svou "vadu" uvědomuje a přiznává. To je dobrý tah.
Ahoj Slunko! Předem Ti gratuluji ke šťastné události. Hlavně ať se Tobě a miminku daří výborně! S chlapama je někdy těžké pořízení. Já svého přítele "uháněla" rok. Spíš to bylo takové hecování. Když jsme šli kolem vitríny s prstýnky, tak jsem se zasekla a ukazovala, který prstýnek by mi určitě slušel. U televizi jsem na něj mávala prsteníčkem a říkala, jak je chudák prstík takový chudý... Ne že bych byla tak vdavekchtivá, ale chtěla jsem vztah posunout jaksi dál, ale on byl vůči mým velice okatým náznakům imunní. Musím podotknout, že pochází z příkladné rodiny. Jak se chovají mezi sebou - to se jen tak nevidí. Jeden pro druhého by se rozkrájeli. Ze své rodiny to fakt neznám. Ale jednoho krásného dne jsme si řekli, že vysadím prášky a pokusíme se o prcka. Oba jsem počítali s tím, že se hned nezadaří, pte v našem okolí jsou s otěhotněním jen samé trable. Každému se to podařilo, tak za půl roku, za rok. Nám však hned. Takže jsem v červnu vysadila a v červenci už byla "v tom". Pak to šlo rychle - kontrola, potvrzení těhu, svatba... A tu svatbu navrhl sám. Já se totiž zasekla, že dítě, které JÁ v sobě nosím, se bude jmenovat po MNĚ. Prostě se mi příčila představa, že se maminka bude jmenovat jinak než dítě. Asi jsem konzervativní, ale to samé řešil i manžel. Že se nebude jmenovat jinak než jeho potomek. A ke všemu jsme řešili i jiné otázky - papírování a podobně. Je toho víc, co nás donutilo, abychom se vzali dřív, než se prcek narodí. Držím palce, ať svou situaci vyřešíš - třeba i za cenu psychologa. Jak říkají holky - on si svou "vadu" uvědomuje a přiznává. To je dobrý tah.