Ahoj Janníku, také bych ti chtěla říct, že moc dobře vím, čím si procházíš. Mě to potkalo v dubnu tohoto roku, přesněji 9.4.2009 a musím říct, že je to to nejhorší, co mě v životě potkalo. Z počátku jsem byla hrdinka a říkala jsem, to je život a já to určitě zvládnu. Nechtěla jsem si připustit tu bolest a tak jsem se ji snažila v srdíčku zadupat, ale pak přišla fáze vzteku. Vždy, když jsem si na moje miminko vzpoměla, tak jsem měla sto chutí vše rozmlátit, protože ta bezmoc byla strašná. No a pak jsem přišla do fáze, kdy jsem si tu bolest musela připustit a projít si tím. Plakala jsem snad každý den. Moje kolegyně z práce otěhotněla ve stejném týdnu jako já a tak jsme měli mít stejně staré děti. Vždy, když se o ní bavili, tak mi to trhalo srdce, ale byla jsem statečná a věděla jsem, že to musím překonat. Zakázala jsem si řeči typu, jak je život nespravedlivý a tak. Řekla jsem si, že si z toho musím odnést alespoň i něco dobrého. Vím, že jsem plodná a že mít děti můžu a to je přece pozitivní myšlenka pro mě. Nejprve jsem se soustředila, že se musím dát dopořádku jak fyzicky tak i psychicky, abych mohla mít další dítě. Nyní se s manželem snažíme a doufám, že už se zadařilo, uvidíme. Na moje první miminko myslím a každý den se ho snažím tak nějak v duchu pozdravit a říct mu, že ho má maminka ráda. Mám potom mnohem lepší den. Nikdy nechci na své první dítě zapomenout, vždy bude součást mého života, ale chci na něho myslet pozitivně, tak by si to určitě přálo a tak už jsem v klidu a těším se na druhé miminko. Už necítím bolest, ale hrdost, že jsem měla tu čest, alespoň pár týdnů nosit tak úžasné děťátko. Mám jeho fotečku schovanou a dám si ho jednou do albumu k mým dalším dětem, aby všichni viděli, jak krásnou fazolku jsem v sobě nosila. Nevím, zda jsi pochopila, co jsem ti tím chtěla říct, ale můj názor je takový, že když tě něco takového potká, musíš to přijmout a jít dál, postavit se čelem proti tomu všemu a prostě to vydržet, protože potom už to bude jen lepší a lepší k tomu, mít další miminko, které určitě už donosíš. Moc ti držím palečky a neboj, ty to zvládneš stejně tak, jako jsme to zvládly i my. Nejsi na to sama, máš nás, protože my ti rozumíme. :one:
Ahoj Janníku,
také bych ti chtěla říct, že moc dobře vím, čím si procházíš. Mě to potkalo v dubnu tohoto roku, přesněji 9.4.2009 a musím říct, že je to to nejhorší, co mě v životě potkalo. Z počátku jsem byla hrdinka a říkala jsem, to je život a já to určitě zvládnu. Nechtěla jsem si připustit tu bolest a tak jsem se ji snažila v srdíčku zadupat, ale pak přišla fáze vzteku. Vždy, když jsem si na moje miminko vzpoměla, tak jsem měla sto chutí vše rozmlátit, protože ta bezmoc byla strašná. No a pak jsem přišla do fáze, kdy jsem si tu bolest musela připustit a projít si tím. Plakala jsem snad každý den. Moje kolegyně z práce otěhotněla ve stejném týdnu jako já a tak jsme měli mít stejně staré děti. Vždy, když se o ní bavili, tak mi to trhalo srdce, ale byla jsem statečná a věděla jsem, že to musím překonat. Zakázala jsem si řeči typu, jak je život nespravedlivý a tak. Řekla jsem si, že si z toho musím odnést alespoň i něco dobrého. Vím, že jsem plodná a že mít děti můžu a to je přece pozitivní myšlenka pro mě. Nejprve jsem se soustředila, že se musím dát dopořádku jak fyzicky tak i psychicky, abych mohla mít další dítě. Nyní se s manželem snažíme a doufám, že už se zadařilo, uvidíme. Na moje první miminko myslím a každý den se ho snažím tak nějak v duchu pozdravit a říct mu, že ho má maminka ráda. Mám potom mnohem lepší den. Nikdy nechci na své první dítě zapomenout, vždy bude součást mého života, ale chci na něho myslet pozitivně, tak by si to určitě přálo a tak už jsem v klidu a těším se na druhé miminko. Už necítím bolest, ale hrdost, že jsem měla tu čest, alespoň pár týdnů nosit tak úžasné děťátko. Mám jeho fotečku schovanou a dám si ho jednou do albumu k mým dalším dětem, aby všichni viděli, jak krásnou fazolku jsem v sobě nosila. Nevím, zda jsi pochopila, co jsem ti tím chtěla říct, ale můj názor je takový, že když tě něco takového potká, musíš to přijmout a jít dál, postavit se čelem proti tomu všemu a prostě to vydržet, protože potom už to bude jen lepší a lepší k tomu, mít další miminko, které určitě už donosíš. Moc ti držím palečky a neboj, ty to zvládneš stejně tak, jako jsme to zvládly i my. Nejsi na to sama, máš nás, protože my ti rozumíme. :one: