Zase nic:-(

O miminko se snažíme od srpna 2006, prvně jsem si myslela že to půjde samo a hned, takže jsem všem rozhlásila že se snažíme o mimčo :-g( Největší blbost na světě, po půl roce neúspěchu jsem propadala zoufalství, zvláště proto že přítel dost kouří takže veškerou vinu jsem schazovala na něj. Jenže spermiogram odmítal, hádali jsme se kvůli tomu docela dlouho, pak jsme si na červenec naplánovali ,,oplodňovací,, dovolenou ještě se známýma. V srpnu mi ta co s námi byla na dovolený oznámila že si asi dovezli z dovči Turka protože je těhotná. A já místo toho abych jí to přála jsem ji začala šíleně závidět, už jen proto že čekají druhé dítě a povedlo se prakticky hnedka. Odmítala jsem chodit na návštěvy, nereagovala na sms, myslela jsem že to chápe, jelikož první dítko se jim povedlo až za pět let. Jenže najednou na vše co prožívala před tím zapomněla a začala mi psát jak je úžasné když je těhule, a že se nám to taky povede, jen na to nesmím tak myslet a takový šíleně praktický řeči, který když slyším tak mám rudo před očima. Dokonce mi nabídla že mi ukáže foto z UTZ že to musím vidět jak je to nádherné. To už jsem nevydržela a od té doby nějak nekomunikuju.
V září jsem konečně dohnala svého drahého na SPG s očekáváním celkem blbého výsledku. Jaký div když nám Mudr. oznámil výsledek speriogramu: 121mil spermií na 1ml. Koukala jsem jako puk, pohyblivost i všechno ostatná měl v suprovém stavu, dokonce jsem si ty bílé mršky prohlídla i pod mikroskopem :) Nasadil mi clostilbegyt a já byla najednou o dost klidnější. Jenže jsem zrovna dostala v plodných dnech zánět močového měchýře takže se žádnej zázrak nekonal. V listopadu jsem přešla k novému gynekologovi, než mi udělal veškeré vyštření uběhly další 4 měsíce, všechny výsledky dopadly dobře, ovulaci mám, MS chodí každý měsíc, SPG je v pořádku a stále se nedaří.
V dubnu mi nasadil znova clostilbegyt na tři měsíce, doktor věří že to vyjde, já jsem skeptická.
Na UTZ byly 12 den folíky, 17 den byl poslední co měřil 25mm, v té době jsme se snažily úplně nejvíc. Po ovulaci mě začaly bolet prsa, bohužel pro mě znamení že přijde mrcha, 8DPO mi dokonce klesla teplota, tak jsem si říkala že to třeba je uhnízdění, ale bohužel, dnes ráno prsa přestaly bolet a já špiním. Nesnáším týden před mrchou, jsem protivná, sleduji na sobě veškeré příznaky, máčkám si prsa, sleduju je v zrcadle jestli se náhodou nezměnily, přemýšlím o tom jaké to bude až za dva dny všem oznámíme že se to konečně podařilo. NO jako každý měsíc pořád to samý, a pak sedím a brečím. Už nemůžu, všude samé těhulky, kočárky a ,,kamarádky,, s úžasnýma radama jak otěhotnět.
Před chvílí přišel přítel z práce, viděl mě ubrečenou, tak mě začal hladit a říkat ať si tuhle mrchu užiju že příští měsíc už nepřijde, ať to tenhle měsíc nechám na něj´:-) Takže další plán je brát clostil, a před sexem budem ledovat varlátka aby mršky byly rychlejší, no a poslední věc asi tulení ráno před odchodem do práce, oba jsme usoudily že spermie jsou večer asi unavený takže to zkusíme ráno:-) A uvidíme, přítel je skvělej a já jsem ráda že ho mám, dokáže mě vždy podržet. Možná už blázním, takže další měsíc před námi a zkouška v podobě dalšího mimča, tentokráte přítelova sestra, tuto neděli má termín. Tak mi nezbývá nic jiného než zadržet všechno co mám a vydržet abych se nezbláznila. Už je to rok a devět měsíců tak už by se na nás to štěstíčko usmát mohlo:-) Věřím tomu