Velký příběh o malém miminku

Předem upozorňuji, jedná se opravdu o dlouhý příběh ale to hlavně proto, že se liší ve spoustě věcí od většiny porodních příběhů... Tak kdo má čas a chuť si počíst, může se pustit do toho...

Dcera se narodila 29+0 s porodní váhou 1050g

Všechno to začalo 7.7.2014.

Na dnešní den jsem měla naplánovaná dvě focení miminek u mě v ateliéru. První jsem zvládla bez obtíží během dopoledne, to druhé jen tak tak v popoledních hodinách. Sotva zákazníci odešli, já usedla vyčerpaná na gauč a držela si břicho, protože mi začalo silně tvrdnout. Manžel už byl z práce doma tak jsme si povídali. Během několika okamžiků přišla bouřka, lítaly hromy metaly blesky a já mu ve srandě říkala, že při bouřce se dobře rodí…. Teď už vím, že jsem to asi říkat neměla. Do termínu porodu zbývalo více než 12týdnů a já tu seděla na gauči a počítala intervaly, které byly plus mínus po 5minutách. Manžel tedy zavelel, že si vezme dceru a půjdou na procházku abych mohla odpočívat, ale ať jí oblíknu. Tak jsem vstala s tím, že nejdřív se zajdu na záchod čůrat a pak jí oblíknu. Avšak na záchodě po utření – hlen s krví. Tudíž změna plánu – oblékáme se všichni, jedeme do nemocnice. Po cestě kontrakce sílily, břicho velmi silně tvrdlo a interval stále kolem 5minut. Po příjezdu do Příbramské nemocnice mne napojili na monitor ale stále jim sklouzával jaké jsem měla z bříška kopce. Proběhlo klasické vyšetření a verdikt zněl – vy nám rodíte, tohle musíme zastavit… Přeložili mě na předporodní pokoj, kde mi napíchli infuzi s něčím co mělo zastavit kontrakce do 1,5hodiny. Ani po dvou hodinách nepřicházela sebemenší úleva, naopak bolest sílila a interval 3-5minut. Prý jediné štěstí bylo, že se jim neotevírám.. Přišla za mnou moc milá paní doktorka a vysvětlila mi situaci a převozu se prý nevyhnu – jede se do Plzně. Vytřeštila jsem oči a „co budu dělat v Plni?! Já chci do Prahy“. Vysvětlila mi, že všechny bližší porodnice s neonatologií dnes praskají ve švech a nejbližší ve které mě mohou přijmou je právě Plzeň. Neměla jsem sebou vůbec žádné věci, ani nabíječku na telefon a už mě sunuli do záchranky a frčely směr Plzeň. Byla to jízda smrti, nevím kudy jedli, ale podobalo se to tankodromu a já myslela že v té sanitce snad už porodím, bolest hrozná a já připoutaná k tomu lůžku si nemohla pokrčit ani ruku ani nohu… Po hodině a čtvrt jízdy jsme dorazili do nemocnice, kde mě přijali přímo na porodní sál. Prapodivný pan doktor mi udělal ultrazvuk a miminko je prý v pořádku, odhad váhy 1070g :-O . Všechny kanyly které jsem měla z Příbrami museli ven a napíchali mi nové – jejich. Lili do mě hromady čehosi co mělo kontrakce zastavit a relativně se to podařilo asi 4h od příjezdu. Potřebovali uvolnit sál, tak mě převezli na „hekárnu“, kde jsem byla ověnčená jednou infuzí do levé ruky, druhou infuzí do pravé ruky, na levé ruce ještě rukáv na měření tlaku a na hrudníku EKG protože jsem v dětství měla problémy se srdcem no a přes břicho samozřejmě monitor… Zákaz pití, zákaz jídla. Na pokoji se mnou byla maminka co jí čerstvě zavedli tabletu a do 3hodin od zavedení už jí vlekli na sál – já se modlila za pravý opak – abych tam nemusela, aspoň né tedy takhle brzy… V ranních hodinách 8.7.2014 kontrakce ustávali, tak mě sundali z těch kapajících driáků a mohla jsem pít – huráááá. Na monitory jsem si docházela ale už chvíli na to co mě sundali z kapačky se kontrakce vrátily a rozjelo se to znovu… Takže opět lehnout a kapat, kapat a kapat… V duchu jsem si říkala, to mi to takhle bude kapat až do porodu?! Naštěstí ne. Dostala jsem stejně jako po příjmu druhou injekci kortikoidů na dozrání plic maličké a nasadili mi antibiotika, která pomohla tomu, že se mi kontrakce zastavily. Takhle jsem strávila v Plzeňské nemocnici čas až do pátku 11.7.2014, kdy mě propustili do domácího ošetřování s klidovým režimem… Výsledek jejich zjištění – porod vám vyvolaly bakterie v pochvě, proto po nasazení antibiotik se porod konečně zastavit. Vzala jsem si zprávu a šťastná s manželem a dcerou odjížděla domů. V sobotu 12.7.2014 jsme si autem vyjeli do lesa, já si s dcerou sedla na kraj a ládovali jsme se borůvkami a manžel si udělal větší procházku. Začalo silně pršet, tak jsme se vrátili domů. Neděle probíhala v poklidném režimu a rovněž tak i pondělí – zpracovávala jsem nafocené zakázky abych je mohla předat. V pondělí 14.7.2014 jsem byla večer nějaká unavená tak jsem si šla brzy lehnout. Spalo se mi skvěle, ani na záchod jsem se nebudila a dcera mi umožnila vyspat se až do 9:15.

Je tedy úterý, 15.7.2014 a zde oficiálně začíná celý příběh….

Jak jsem již psala, dcera mě probudila v 9:15 brekem z postýlky, říkala jsem si že si nejprve zajdu na záchod a pak jí vyndám z postýlky… Sotva jsem dosedla na záchod, vidím kalhotky celé od krve a do záchodu po kapkách odkapávala a sem tam vypadl „soplík“. Strašně mě to vystrašilo. Ihned jsem si dala vložku a držela pomalu nohy nahoře. Do termínu porodu zbývá 11.týdnů. Udělala jsem dceři snídani – mě osobně přešla chuť, ale donutila jsem se aspoň k cereáliím. Dcera byla nadšená že může kramařit a nikdo jí to nezakazuje, protože já strachy seděla na sedačce se sevřenými půlkami… Volám mamce – nezvedá, volám manželovi – nezvedá… po chvilce váhání volám tchýni a stroze vysvětluji situaci, že kdyby náhodou nastoupili bolesti, musím ihned do nemocnice a budu potřebovat pohlídat dceru. Domlouváme se na tom, že se kdyžtak ozvu když bude třeba jednat… Tak jo, čekám… Je 11h a nastupují bolesti, ale jen slabé tvrdnutí břicha, asi po 15minutách. Po ranním krvácení ani památka. Jsem zmatená, co mám sakra teď dělat? Však už nekrvácím, mám plašit, nemám? Rozhoduji se, že počkám do 14h na manžela až se vrátí z práce a pojedeme kdyžtak společně, samozřejmě pokud by se to zhoršilo jedu bez čekání… Je 14:25 a manžel se vrací z práce. Já nekrvácím, břicho netvrdne a je mi fajn. Vyprávím co se dneska dělo. Přichází z jeho strany otázka „tak pojedeme nebo ne? Je to na tobě jak to cítíš“… Dlouho váhám ale i přes všechno kolem 16h velím, že pro jistotu zajedeme na pohotovost ať na to kouknou co se děje a jestli je maličká v pořádku… Po cestě, asi jak naschvál, nastopily okamžitě bolesti po 5minutách ale opravdu velmi silné. Každý výmol či zatáčka byl k nevydržení. Říkám po cestě manželovi že se mi zdá že to auto nějak nejede… Sděluje mi, že se asi něco porouchalo a jedeme jen na dva válce. No super, a dojedeme tam vůbec? – běhá mi hlavou… Naštěstí jsme tam dojeli. Zaparkovali jsme opět před Příbramskou nemocnicí a klepeme na porodní sál kde je též i ambulance a sdělujeme situaci… Pouští nás dovnitř a probíhá vyšetření. Jsou tam stejní lékaři jako před týdnem a moc dobře si mě pamatují. Jsou udivení co tam dělám tak vysvětluji opět co se děje a předávám zprávy z Plzeňské nemocnice. Probíhá vnitřní vyšetření – otevřená na prst, hlavička nenaléhá. Kurtují mě na pásy ale musí stále hledat správné umístění jak silně se mi lisuje břicho. Pohmatem nic nezjišťují, je již kakřka stále tvrdé, kontrakce po 2-3minutách. Provádějí ultrazvuk a paní doktorce se něco nezdá, tak si volá o radu další lékařku. Baví se tam o něčem čemu moc nerozumím, ale sotva stíhám dodýchávat kontrakce, natož se ptát… Manžel je s dcerou o dvě místnosti dál v čekárně… Je prý potřeba provézt lepší vyšetření na „koze“ ve vyšetřovně. Přijíždí pro mě na kolečkovém křesle a všichni odjíždíme o patro výš na vyšetřovnu a lepší ultrazvuk. Na vyšetřovně opět silně krvácím… Na ultrazvuku již nejsou 2 doktoři, ale 3 a radí se o čemsi… Břicho stále tvrdne čím dál víc, kontrakce jsou středně silné až silné. Dělají i vnitřní ultrazvuk a konečně se dozvídám něco čemu rozumím… Je přibližně 17:30. „Tady na tom kousíčku se vám začíná odchlípat placenta a v tom místě se vytváří hematom“. Na mou otázku jak moc je to vážné odpovídají, že se to musí hlídat, aby se nezačala odlučovat víc, či v horším případě jsem nezačala krvácet do břicha, to by už bylo ale pozdě… S touto informací mě usazují opět na kolečkové křeslo a vezou opět na porodní sál na předporodní pokoj. Mám přísný zákaz sedat si, zvedat se a podobně – jen ležet. Dostávám infuzi na zavodnění a pít nesmím. Bolesti sílí a na mou otázku kdy mi je konečně zastaví přichází odpověď „bohužel vám je nemáme jak zastavit, léky které jste dostávala minulý týden vám dát nemůžeme, jsou totiž v kontraindikaci k odlučující se placentě“… takže trpím dál a modlím se za to, že se tělo umoudří a bolesti samy odejdou. Je něco kolem 18:15 a manžel s dcerou odjíždí domů a nechávají mi u postele tašku do porodnice, kterou jsem si ráno pro jistotu sbalila. Každých 15minut mi dělají ultrazvuk, vyšetřují mě vnitřně a z monitoru mě ani nesundavají, jsem na něm stále. Maličká se jim stále točí, jednou je hlavičkou nahoru, pak zase dolů a chvilku neposedí. Po 19.hodině mi volal manžel že dceru už dal spát a jak se mi daří. Říkám že bolesti sílí, ale musím to zvládnou, však oni jednou ustanou… Stále kolem mě někdo pobíhá a kontroluje, jako kdybych byla nějaká celebrita a nevím proč, mě to přijde normální – hold chtějí mít jistotu že je všechno „v pořádku“ a nic nezanedbat… bohužel se mýlím, ale to ještě nevím… Kolem 20.hodiny mi dovolují aspoň trochu čaje, jsem úplně dehydratovaná, naposledy jsem pila 2dc šťávy v 11h dopoledne. Bolesti mě velmi vyčerpávají a už nevím jakou najít polohu abych si od nich ulevila, zvláště když jsem směla ležet jen na zádech. Ve 21:45 slyším cosi, co mi otevírá oči a upadám do beznaděje… Slyším mluvit ošetřující lékařku s kýmsi vzadu „už jsem volala Jindře, bude tu každou chvíli, tohle do rána nevydrží“… To už mi nedalo a ptám se co se děje, že je kolem mě takový šrumec… a přichází jedna rána za druhou… Paní Sxxxxová vašemu miminku se nedaří, hematom se zvětšuje a placenta je odloučená již na více místech, vaše miminko musí dneska ven, jinak byste to nemusela přežít ani jedna z vás, musíme provést císařský řez. Celá se třesu, je to hrozný šok !!! Doteď jsem si říkala, že bolesti přejdou a hold si tu poležím nějaký ten týden aby se miminko dopeklo do termínu, ale tohle????! Hlavou mi lítala spousta myšlenek… Ptám se lékařky: A nemohla bych rodit přirozeně, já se císaře strašně bojím… vysvětluje mi, že placenta mi klesla přes porodní cesty a bohužel se momentálně nachází přesně v místě řezu, že se bude jednat o velmi komplikovaný zákrok, ale ujišťovala mě, že připravili 5jednotek krve a 2plazmy abych jim tam nevykrvácela… Chtěli volat i pana primáře, ale ten je na dovolené, tak povolali zástupkyni primáře (tu zmíněnou Jindru). Přirozeně bych v tomto stavu prý nemohla rodit ani kdybych miminko donosila do termínu. Jede i prý personál z neonatologie z Prahy se speciálním inkubátorem, ve kterém maličkou ihned převezou do Prahy. Brečím, celá se chvěju a nervy pracují na plné obrátky… mám obrovský strach o miminko, ale i o sebe, doma na mě čeká manžel a dvě děti. Je 22h a snažím se vytočit číslo na manžela, ale jde mi to obtížně přes oči zavalené slzamy. Mezi každým druhým slovem se svíjím bolestí a myslím že mi břicho již exploduje jaká je to bolest a dost silně si již zakřičím… Manžel zvedl telefon a já říkám ubrečeným hlasem: „miláčku potřebuju abys přijel“, odpovídá „neboj, ráno hned přijedu“… skáču mu do řeči „musíš přijet hned, za chvilku jdu na sál, maličká musí ven, je to s námi špatné“… sděluje mi že ihned dojedná hlídání a hned přijede… Rychle volám ještě mamce a sděluji jí skutečnost, je též v šoku, ale musím rychle položit, v bolestech již mluvit nezvládám. Zavádí mi cévku, bandážují nohy a já mám pocit že každou chvilku musím omdlít, je to hrozný šok. Přichází na mě výčitky „neměla jsem dělat tohle, neměla jsem dělat támhleto, tohle jsem měla udělat jinak… sakra co jsem dělala špatně?!“ Mám strašný strach, klepu se, je mi zima, mám strašné nervy. Bolesti už ani nevnímám, jsem jak v eutérii, ale né té příjemné… Ani nevím jak, ocitla jsem se na sále, kde mi rozpažili ruce a k těm kanylám které jsem již měla, mi na každou ruku napíchli ještě po další jedné, takže v rukách celkem 4. Přijdu si bezmocně a na dně. Bolesti náhle postupně ustávají a já navrhnuji personálu že už to je dobré, že můžu zpátky na pokoj – vyvádí mě z omylu, maminko, vy dnes porodíte… Jsem opět plná obav. Přichází anestezioložka a detailně mi vše vysvětluje jak to bude probíhat, na každou druhou věc se znovu ptám, nějak ty informace nepobírám… Ptám se jestli už je tam manžel, tak se zvedá a jde mi to zjistit… Po chviličce se vrací a říká že právě dorazil… říkám jí že ho musím vidět, tak opět odchází a po pár minutách se vrací i s ním. Je přibližně 22:45, se slzami v očích se objímám s manželem jako kdyby to mělo být naposledy – odchází. Dostávám instrukci o které mi mluvila – otočit se na bok, budou zavádět spinální anestezii. Jsem zrovna v kontrakci tak čekají kdy ustane aby mohli začít. Vpich necítím, pak je podivné teplo rozplývající se do celého těla. Přetáčí mě zpátky na záda, zahalují plentou, anestezioložka si se mnou povídá o mých dětech, o jejím studiu právě na Plzeňské fakultě a praxi v plzeňské nemocnici… Mezi řečí se mne ptá, jestli už necítím nohy. Sděluji že je mám jak kámen a že s nimi nemohu pohnout. Nato mi říká „to je moc dobře, lékaři právě začali“. Ptám se jí „to už jako řežou břicho?“ odpovídá „ano“ a do mě se pustil opět pláč a i přes něj se jí ptám zda by bylo možné maličkou aspoň vidět až jí ponesou. Kýve hlavou že ano a domlouvá se s operatéry. Sděluje mi, že až ucítím tlak na hrudník, tak budou vyndavat miminko. Je 22:04. Sotva to dořekne, nějaký tlak cítím a ihned po něm takové jemné „kvíknutí“ jak od koťátka. Anestezioložka mi říká ať se koukám doprava a tam vidím takový maličký uzlíček který se sotva vejde do dlaně. V hlavě mi běhají myšlenky „doufám že jí aspoň manžel uvidí a na všechno se poptá“. Probíhá šití a já brečím ještě víc, všichni mi blahopřejí k miminku… proč se necítím já šťastná?! Je úterý 15.7.2014 22:04, stávám se potřetí maminkou, avšak úplně jinak než jsem si to představovala. Žádné štěstí, žádná radost, je smutek, pláč, stres a nejistota. Miminko jsem viděla vteřinu z dálky, nemůžu si ho položit na hruď jako ty předchozí dvě, nevím co bude dál a jestli to vůbec přežije. Po zákroku mě převáží na pokoj, manžel čekal před sálem a hned mi sděluje co ví – takřka nic nového. Takže oba jedeme na pokoj, a nevím o malé nic, jen že jí vezou do Prahy a máme si volat zítra na číslo uvedené na lístečku který dostal. Jsem vyčerpaná, chvilku si povídám s manželem na pokoji ale pak odchází domů a já zůstávám sama… Přichází sestra s injekcemi po kterých mám usnout a necítit tolik bolest. Ani jedno nezabírá, celou noc nespím. Je středa 16.7. a ráno se mě ptají zda cítím nohy. Sděluji že jen jednu, druhá zatím brní a nejde s ní hýbat… Tak prý počkáme s tím vstáváním… Vytřeštím oči „vstáváním“?! To si snad dělá srandu né? Bolesti šílené a já mám prý vstát, no to tak…Manžel a moje mamka jeli za maličkou do Prahy, aby mi mohli poreferovat, poslat fotky a získat informace. Fotky přicházejí v zápětí MMSkou a já zas brečím, tolik hadiček, přístrojů atd… Ale přijde mi celkem velká soudě z fotky. Poté mluvím s manželem a dozvídám se, že malá váží 1050g, že dýchá celkem sama a nemuseli jí intubovat. Po obědě mě chůze částečně nemine. Potřebují pode mnou vyměnit podložku a mám trénovat polohovanání na boky. Vůbec mi to nejde a bolest ukrutná. Sdělují mi, že pokud to dělat nebudu, tak mě jen tak nepustí za malou. To byl pro mě ten největší hnací motor který jsem potřebovala, takže jsem se snažila otáčet i když jsem ronila slzy. Večer mě jakýmsi záhadným způsobem dopravili do sprchy abych se osprchovala a vrátili zpět. Dopoledne mě ještě navštívila lékařka která mě celý včerejší den ošetřovala a i prováděla císaře. Sdělila mi jak operace probíhala atd… Prý ji provedli v pravý čas, když maličkou vyndavali tak už se koupala v krvy a nazelenalé plodové vodě. V té doby byla prý i zrovna hlavičkou dolů což bylo velké plus. Též mi sdělila že mi museli bohužel provést mnohem větší řez než je obvyklé aby se co nejvíce vyhnuli krvácení z placenty která byla nevhodně umístěná a omlouvala se mi, ale to byla asi ta poslední věc, kterou jsem řešila. Byla jsem šťastná že žiju a vše proběhlo bez komplikací a maličká že se dostala za „pět dvanáct“ ven a je v pořádku. V noci na 17.7. jsem opět špatně spala, bolest byla velká tak mi píchaly injekce a dávali infuzi. Je čtvrtek 17.7. a mě se daří umístit se do polosedu a ihned se hlásím o odsávačku mléka, abych mohla začít stimulovat. Ku mému překvapení hned odpoledne kapou první kapky mleziva. Hned ráno sestra naběhla s tím, že jdeme chodit. Sice nerada a s rádoby roubíkem v puse jsem trénovala a přešla celou chodbu, i sprchu jsem si dala sama. Odpoledne jsem šla do sprchy opět sama a chodila jsem si po chodbě. Oběd mi dali již na stolek, tak jsem si k němu též sama došla. Na večer již odsávám 30ml prvního mlíčka. Manžel přivezl sterilní lahvičku z neonatologie že prý mám odstříkat a doveze to malé. Já pevně doufám že jí to již budu moct dovézt sama zítra, pokud bude vše v pořádku (bavila jsem se o tom s lékaři dnes na vizitě)… Je pátek 18.7. a na ranní vizitě se domlouvám na propuštění, prý pokud se na to cítíš, bránit mi nebudou, že to u běžných císařů nedělají, ale v případě kdy je miminko mimo objekt to povolují. Volám radostně manželovi, že dnes mě propustí a pojedeme za malou. Balím si věci které jsem schopná sbalit, zbytek nechávám na manžela. Ten přijíždí kolem 14:30. Loučíme se, všem děkujeme a odjíždíme směr Praha. Nástup do auta byl hrozný, též i vystupování, ale jsem šťastná že po 3 dnech „poprvé“ uvidím svoje miminko a budu si ho moct třeba pohladit… Přijíždíme k JIRP Ke Karlovvu, přijíždí i moje mamka která hlídala dceru. Pomalu se belháme na oddělení, jde mi to špatně, ale žene mě motivace vidět malou. Uvnitř se oblékáme do Empíru, nazouváme návleky a sestrou jsme vpuštěni skrz „dotykové“ dveře do boxu s inkubátory. Manžel mi ukazuje čím a jak si umýt ruce a poté mě vede k inkubátoru s maličkou. Takový šok jsem nečekala. V tom inkubátoru nebylo skoro nic, jen spousta „deček, polštářků, přikrývek“ ale miminko vidět skoro ani nebylo. Rozbrečela jsem se hrozně a ohlížela se po okolních inkubátorech a doufala, že si manžel dělá ze mě nejapnou srandu, protože tohle moje miminko určitě není. Leželo tam zachumlané maličké miminko, kterému koukaly jen očíčka a mě se ze všeho točila hlava, podlamovaly se kolena a bylo na omdlení. Přivezli mi křeslo abych se mohla posadit. Snažila jsem se být na venek silná, ale uvnitř jsem trpěla a prožívala hroznou bolest. Chtělo se mi křiček, do někoho si moct zatlouct a brečet jak nikdy v životě. Po 10minutách jsme museli jít pryč, a já byla i celkem ráda. Zbytek dne jsem doma nemohla z hlavy vyhnat ten pohled na inkubátor s tím „skoro nic“ uvnitř….

Za maličkou jsme jezdili co to jen šlo, nejdříve ob dva dny, poté ob tři dny a vozili jí hromady mlíčka, které jsem jí doma odstříkala. Po pár dnech pobytu na JIRP Ke Karlovu nám volali, manžel zděšeně zvedl telefon a očekával špatné zprávy. Sdělili nám že malou musí převézt do ÚPMD Podolí, protože mají na oddělení dítě s infekcí a nechtějí aby to naše maličká chytla. Oddechujeme si, že je to „jen“ tohle… Naše odpolední cesta vede tedy rovnou do Podolí…. Dneska je to přesně měsíc co je naše dceruška na světě, daří se jí myslím velmi dobře. Neměla žádné krvácení do mozku, žádnou infekci ani nic co by její stav komplikovalo. Dýchání nemá úplně samostatné, ale to se vzhledem k nezralosti jejích plic dá očekávat, že to bude chvilku trvat. Naše beruška se narodila 15.7.2014 ve 23:04 s mírami 1050g a 36cm, obvod hlavičky 26,5cm a obvod hrudníku 22,5cm. Po porodu klesla na váhu 970g ale od té doby už je to jen a jen lepší. Je to naše šikulka, již měsíc papá kvalitní mléko od maminky a za tento měsíc jsme se dostali na váhu 1404g. Děkujeme tímto hlavně personálu Příbramské nemocnice, protože bez jejich včasného zásahu by tento článek určitě nevznikl protože by jej neměl kdo napsat, a též děkujeme všem na Jednotkách intenzivní péče a Resuscitační péče o empatický a jemný přístup k nám i našemu miminku… Též děkujeme všem našim přátelům, kteří nás podporují, je to běh na dlouhou trať, ale vítězi jsme už teď...