Společný dům s tchánovci

Ahojky všem,

jdu se vykecat, postěžovat, už to nedávám, mám nervy na dranc a snad se tady najde nějaká dušička, která to takhle měla taky a dá mi radu. To by mi pomohlo asi nejvíc. Už jsem sem párkrát písla nějaký ten problém ohledně mojí tchýně, ale teď je to fakt už na prášky. Bydlíme nad tchánovcama. Horní byt jsme si vyplatili, takže prakticky je náš, ale na papíře to nikde notářsky schválené nemáme. Tchýně byla celkem v pohodě do té doby, než přišli děti. Jakmile není po jejím, je špatně. U nás je nakýblovaná každý den s větou: "Nechci vás rušit, já jdu za dětičkama." Ta starší si jí už většinou nevšímá, Petískovi je 8 měsíců, tak z toho ještě nemá takový rozum:) Takže každodenní návštěva i několikanásobná s tím, jak ty naše děti jsou strašné, jak pořád řvou, jak se dole kvůli nim nevyspí.

Do toho ještě pořád promlouvá, jak bysme měli co dělat jinak ohledně výchovy našich dětí. Dřív to zkoušela přes naší domácnost. Povídala mi i do toho, kdy si mám vyprat, kdy umýt hlavu, v čem chodit ven, abych nebyla moc vyzývavá. To skončilo a přesunulo se to na výchovu. Několikrát jsem s ní hodila řeč, že je to opravdu jen a jen naše věc a nemáme rádi nevyžádáné rady. Rádi bychom si to dělali vše po svém. 14 dní dusno, nahoru nepáchla a pak zase nanovo. Předposlední promluva skončila tak, že si vymyslela to, jak jsem jí vyhazovala z bytu a sprostě jí nadávala. Poslední zase tím, že místo toho aby si svůj problém vyřešila se mnou, svolala rodinnou poradu, napovídala jim samé smyšlené věci a všichni na mě byli dost dlouho naštvaný. Řekla mi, že bych jí měla být vděčná, když tam můžu bydlet, že jsem přišla s holou prdelí a ještě si vyskakuju. Což mě docela zarazilo, když se ozývám jen v tom případě, kdy nám zasahuje do výchovy a ještě jsem ta špatná já. Při jakékoliv příložitosti nás vyhazuje z domu, abysme si zařídili svoje bydlení, když se nám to nelíbí.

Já už na tohle opravdu nemám nervy. Člověk musí držet jazyk za zuby, nesmí nic říct, protože tam vlastně bydlí s její svolením, ale to že jsem toho bytu investovala svoje peníze to taky nevidí. Musím snášet její návštěvy s věčnýma narážkama, rejpáním a stěžováním, jak jsou ty naše děti hrozný, jak nemají žádnou výchovu. Už to opravdu nedávám. Mít peníze, odstěhuju se hned, ale manžel nechce. Ten už má nervy taky na dranc. Každá návštěva příbuzných se teď prakticky točí kolem kritiky našich dětí a nás, jak jsme hrozní vůči rodičům, ale nikdo už nevidí náš pohled, co my tady každý den s nima musíme absolvovat. Zažila jste to některá, holčiny? Poradíte mi, jak z toho ven? Protože já jsem tolerantní dost, ale jakmile pohár přeteče, tak na ní už vyjedu a zase budu špatná jenom já.