Seberealizace
Ahoj holky,
mám dotaz ..který se týka všech..a.t uz jste tehotne, netehotne, svobodne, vdane......v praci, ci doma s detmi.
Co delate proto aby Váš zivot mel smysl? Není to jen o práci, ani detech, ani o 1x týdně aerobic.
Já mam pocit, ze me zivot unika a nic me tak netesi, pritom bych mohla být celkem v klidu, ale nejsem, mozna proto ten zlucnik bodnul, at to resim.
In reply to mě se teď začíná celej by kačenkak
Každého několikrát za život potká tenhle pocit - syndrom vyhoření, ale musíme vyhořet, abysme se mohli znovu postavit na nohy a začít na novo, a kdybysme nedošli až na dno, tak se nemáme kde odrazit k cestě vzhůru :)
Monika & Márinka
In reply to Každého několikrát za by Rianka
lepší schořet než vyhořet :)
No já si myslím, že můj život má smysl sám o sobě, už proto tady jsem... ale to zní šíleně filozoficky, že...
Hele, letos mi bude čtyřicet, asi do třiceti a možná kousek jsem měla taky pocit, že mi život uniká a že bych měla něco začít dělat... ale byl to jen takový bludný dojem, byla jsem nespokojená v manželství, z toho vyplývaly i problémy s dětmi a to vše se na mě podepisovalo tak, že mě nebavila ani práce, prostě nic... a pak jsem se rozhodla, že takhle to dál už nejde... vyřešila jsem si manžela, jako zázrakem našla svého současného manžela a najednou je všechno jinak... vůbec nemám pocit, že mi něco uniká mezi prsty... problémy zmizely, vyřešily se, s manželem máme spoustu společných zájmů, já mám konečně prostor i na své koníčky a najednou prostě mám spíš dojem, že život je děsně krátký na to, abych stihla všechno, co mě baví a co bych chtěla poznat a zkusit... asi největším smyslem našeho života je nyní naše dcera, ne že bych zapomněla na své dvě starší děti, ale ty už jsou skoro dospělí, dcera teda už má dvacet let, takže ti se spíš začínají totálně osamostatňovat a už nás tak moc nepotřebují... ale tu nejmenší teď musím naučit všechno to důležité, co bude v životě potřebovat... není mi líto ztraceného času, není mi líto všech možných příležitostí, které kvůli ní musím nechat běžet, prostě cítím a vnímám to vše úplně jinak... myslím si, že částečně je to i věkem a zkušenostmi... ve dvaceti jsem měla pocit, že když nemůžu na zábavu jako ostatní kamarádky, které buď neměly děti nebo měly hlídací babičky a mohly jít, tak to nepřežiju, tak mi něco důležitého uteče, budu mimo hru... teď podobné myšlenky vůbec nemám... ale taky nemám pocit, že mi tím něco uteče... možná proto, že s manželem máme spoustu jiných společných prožitků a troufnu si i říct, že rozhodně cennějších... ale to je taky vývojem žebříčku priorit, který si každý z nás za život několikrát přestaví a změní...
Nemoci prý přicházejí jako varování, že bychom měli svůj život nějak přehodnotit a změnit, jako výstraha, že něco děláme špatně a nechceme si dát říct... takže tvůj žlučník je možná takový ten prst, co tě píchne, abys začala něco dělat jinak... jinak uvažovat, přehodnotit, co je pro tebe důležité a odhodit balast...
Tak dost filozofování, důležité je taky najít si čas jen pro sebe... je jedno, jak ho strávíš, ale abys dělala něco, co tě bude bavit a u čeho si odpočineš... ať už to bude třeba studium cizího jazyka, nějaká manuální činnost, četba, meditace, cvičení nebo jen procházka v lese... něco, kam utečeš, když si budeš chtít oddechnout... já jsem milovala procházky se psem kolem Moravy... rychlá chůze, přitom se mi nejlépe přemýšlelo a rozjímalo a vyřešila jsem tak nejvíc problémů a věcí, co jsem kdy potřebovala... dívala jsem se na vodu a vždycky mi to vyčistilo hlavu a ze stromů jsem čerpala energii... to jsem si říkala, tomu jsem věřila a to mi děsně pomáhalo... teď už chodím venčit psa s malou a už je to o něčem jiném...
Můj smysl života je víra v to, že můj život, tak jaký je teď, má smysl, že všechno v minulosti mělo smysl z hlediska budoucnosti, snažím se dělat věci tak, abych se za to nemusela stydět a nebo si to vyčítat a zároveň se snažím využít každé příležitosti, kterou dostanu... a ze všeho nejvíc chci dát svým dětem to nejlepší, co můžu a co v sobě vydoluju... a tak nějak bych asi i chtěla, aby po mně zůstalo něco hmatatelného, no zatím jsou to korálky... na stará kolena plánuji dát se na dřevořezbu, poté, co jsem si přečetla o jedné umělecké řezbářce, že začala v jedenapadesáti a viděla jsem její práce... a taky bych jednou chtěla třeba napsat knihu... zatím na to nemám čas, podobné věci zabírají spoustu času a ten já nyní věnuji svému dítěti... na všechno přijde jednou ten správný čas, jestli to má přijít, tak to přijde... důležité je uvědomit si, že nemůžeme stihnout všechno a nemůžeme mít všechno hned... a když miněco v tom životě unikne, tak to asi taky mělo svůj důvod...
No jsem se nějak rozepsala... šmarjá, Jirásek hadra... radši už mlčím... ;)
In reply to No já si myslím, že můj by Blue Jane
:-) v mem pripade to bude o tom jak z hou.. uplest bic. Na vzdelavani nemam ani prijem ani cas, cviceni me nenaplnuje a doma v 1+1 neni si kam dat kabat.....a ja bych si prala mit vlastni komurku, kde me nebude nikdo otravovat a treba tam neco realizovat. Ovsem bez dostatecneho prijmu...jsem porad kde jsem :-( a nespokojena.
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
bohuzel dve prace bych uz nezvladla, odchazim po seste rano a vracim se po seste vecer, denne. A seberealizace v prací, ktera neni zrovna muj konicek, brr :-) Takze radeji bych tu svou seberalizace videla na vikend :-) jen nevim do ceho se vrnout. listi a snih uz je na hromade :-)
z toho duvodu si treba nemohu ani poridit pejska....a ten by me bavil...... jsem s nima odchovana :-)
In reply to bohuzel dve prace bych uz by janashka
No a co manžel? Ten ti na nějakou tu seberealizaci nepřispěje?
Nechci se tě nějak dotknout, ale psala jsi, že bys chtěla dítětem vyřešit právě to prázdno ve tvém životě a řešit tím práci, která tě nebaví a neuspokojuje... ale když už teď nemáš ani peníze na nějakého koníčka, tak jak chceš uživit dítě? To je asi ten nejdražší koníček ze všech... neber si to nějak osobně, ale mě teda moc nepřijde jako dobré řešení, když chceš nudu a nespokojenost řešit dítětem... protože když k té nespokojenosti přibudou i povinnosti a starosti, tak to většinou bývá ještě horší... jestli chceš nějakou výtvarnou či podobně kreativní seberealizaci, zkus se mrknout na tyhle stránky: http://www.brno.rooya.cz/srazy.php
http://vytvarna-skola-brno.webnode.cz/vikendove-kurzy/
Možná to bude pro tebe nezajímavé, ale třeba si najdeš něco, co by tě mohlo zajímat... jinak si myslím, že v Brně není problém si něco zajímavého najít... manžel tam pracuje, dcera tam studuje a je přímo nadšená, kolik různých příležitostí se tam najde... Olomouc je pro ni už totální maloměsto, kde zdechl pes... ;)
In reply to No a co manžel? Ten ti na by Blue Jane
resit to sve prazdno na dusi diteme, me bylo uz loni vysvetleno, ze neni u mne vhodne, jak bych ho chtela prave uzivit, pritom nechapu jak kocky na materske jej skutecne uzivi, kdyz ja mam prece jen o neco vyssi prijem nez je materska. Bude me tricet let, takze dite odkladam na neurcito.
A neresim nudu,ale jak si v zivote udelat aspon trochu radost. ziji totiz v cizm meste kde nikoho nema, neznam a jen z prace do prace a jedine na co se fakt tesim je vikend.
na ty odkazy se uz divam :-), prvni pul rok jsme chodila do Luzanek, ale to jsem byla zklamana, nebylo to primo me ocekavani,ale toto je zas neco jineho.
Jinak OLomouc znam, me rodiste .....tam jsem chodila rok, dva? uz nevim..nez jsem se odstehovala do Zlina ...do DDM na kresleni a pak jeste na lidusku Stibora. NA zlinsku jsem byla na kurzu malovani v Kromerizi :-) a pak v Uh. Hradisti na letni vytv skole....ta byla nej :-)
a je prave prapodivne, ze ted jsem v Brne a tu tragedie, jako kurzovne tu maji tezce drahe a hodiny minimalne co bych vubec casove stihala,ale to jen tak.
In reply to resit to sve prazdno na dusi by janashka
Jé, už si vzpomínám... my už jsme spolu kdysi dávno řešily nějaké to plánování rodiny a že ses přestěhovala někam k Brnu za manželem a rodiče máš v Olomouci a co dál a tak... ale to už bude pěkných pár měsíců zpátky, že? Já si říkala, že jsi mi nějak povědomá... to mě mrzí, že se jaksi nic moc nevyřešilo... spíš to vypadá, že se v tom pěkně topíš dál a dál...
No já si prostě myslím, že bys do toho přání udělat si radost měla zatáhnout hlavně i manžela... a udělat si nějaký hezký den, nebo víkend... no já bych ho asi zatáhla na Vysokou holi, na Šerák, nebo na nějaký ten kopec, kde byste si pěkně zafuněli cestou nahoru, pak si dali sváču a popovídali si... a vyříkali si, co se děje, jak se cítíš, jaké bys měla představy, jak ti je smutno a kdoví jak ještě... pak sešli na Ovčárnu nebo na Ramzovou, sedli do nějaké hospody na dobré jídlo, případně si domluvili ubytování a večer si dali vínko... no a když nemusíš Jeseníky, tak i jinde jsou podobná místa... myslím, že společnými silami se dá vyřešit nejeden problém... ale musí se chtít, musí se začít a udělat ten první krok... pak už to jde samo... a pak se domluvit, že si třeba vždy jeden víkend v měsíci odskočíš za nějakým tím kurzem a on k rodičům a budete oba dva spokojení...
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
No vidíš, to už se začíná blýskat na lepší časy... a bezdětní být nemusíte, ještě máš deset let času... já si taky říkala, že do čtyřiceti jo, pak už ne... a musíš věřit, že to bude lepší a že bude zase dobře... no jo, v životě prostě není jen sluníčko, sem tam se objeví i nějaký mráček... ale to vždycky přejde a je líp... tak potom se nezapomeň pochlubit, u jaké té činnosti jsi skončila... já se vrhla na korálkování a neznám větší relax... ani nevíš, jak ti závidím, že to máš do Brna takový kousek... je tam spousta korálkových obchodů, hlavně Rooya... bydlet blíž, asi bych tam byla pořád... no a to by si pak táta musel najít ještě dvě další zaměstnání, aby to utáhl... hahaha... :a: :a: :a:
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Hele, takhle se na to nesmíš dívat... jak nejsi dost dobrá? Kdybys nebyla, tak by s tebou nebyl, nevzal by si tě, nechtěl by s tebou žít... nebo ti snad něco takového řekl? V tom případě bych ho kopla někam a odešla sama... ale myslím, že se jen podceňuješ... že jsi prostě nešťastná a smutná a že to určitě nebude tak horké, jak se ti zdá...chce to jen fakt přijít na jiné myšlenky... a pak se už všechno bude zdát jiné (a třeba i lepší)... jen se nevzdávat... víš, jak se to říká... nejlepší pomocná ruka je ta na konci tvého ramene...
In reply to No já si myslím, že můj by Blue Jane
Uzasne...a o tech nemocech, ze je to varovny signal, jsem take presvedcena...
In reply to No já si myslím, že můj by Blue Jane
Krásně napsané :-)
Mám podobný život jako ty. Letos mě bude 40, taky dvě skoro dospělé děti a teď třetí dvouletou. Mám však jednoho stejného manžela ... :-)
Pod vše co jsi napsala se podepisuji, mluvilas mě z duše.
In reply to No já si myslím, že můj by Blue Jane
Pavli, napsala jsi to moc krásně :k:
In reply to Pavli, napsala jsi to moc by aljoska
Děkuji moc, Aljoško... :h:
In reply to Děkuji moc, Aljoško... by Blue Jane
:qu:
Monika & Márinka
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
ja prave ty prilezitosti musim hledat tu kde bydlim v te dire, Šlapanice. Bohuzel to nemam jako nektery muj kolega, ze si chodi do prace a z prace jak ma hodiny toho ci onoho. ja si to musim odsedet do peti a hodinu domu, takze uprimne, jsem rada kdyz po seste vecer dojedu domu. tak resim co doma bych pro sebe pekneho vymyslela. v leto to zase bude jinak, to aji se nekde zdrzet, kdyz je svetlo vecer....ale po nocich brnem..kde se bodaji zensky :-/(
Taky občas mívám takovej stav. 3 roky mateřský jsou strašně dlouhá doba, člověk nemládne...jako bych ztrácela čas. Jenže buď skáču od jednoho k druhýmu, nebo se mi nechce vůbec nic :) Zatím můj život smysl má, mám děti a v prvních letech života jim prostě člověk musí dát maximum. Co bude pak, to nevím. Budu si muset najít novou práci, možná stěhování...uvidí se, co život přinese novýho a v čem se konečně najdu.
In reply to Taky občas mívám takovej by vood
ja prave pred rokem a pul, zmenila mesto, praci a trikrat se stehovala. tak prave toto uz nechci resit :-) i kdyz me to asi bude cekat, v budoucnu, to je taky takovy cervik v hlave a pak nasledne nervik, hjo. kdybych slo udelat v hlave delete.
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
ja jsem treba chvili vdana, cili mohu doufat, ze kdyby se me neco stalo /vyhazov, nemoc/, ze se postara,ale po zkusenostech z predchozich vztahu...me depta, ze tomu neverim, takze se nehonim za mamonem /haha, to mam na mysl jako vyplatu/, kvuli tomu, ze kdyby se me neco stalo, tak musim mit nekde naskrobeno. Uprimne? Nedari se, vzdy se najde nejaky vydaj navic.
A prave chybi me, ze se nema cemu zasmat o cem se bavit..ve smyslu co by me pohltilo a bavilo. Prace, br. Jen kdyz slysim, ze se nekdo bavi o sve praci, odchazim, br.
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
to uz jsem prave taky tak mohla dopadnout. Chtela jsem resit mimcem praci do ktere jsem nastoupila pred rokem a pul, pac me moc nenaplnuje a co hlavne .....ten kolektiv tam. Pac neni to ma prvni prace a ne vzdy byla prace do pohody ze, stresy byly....ale ja se tam tesila.
No, nazor, ze resit mimcem praci je blbost.....ha...takze se vlastne mirne motam v tom..jak kača v cepici....prace za prd, mimco tedy ne....tak jina varianta :)
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
ja to ted mam taky tak, ze pres tyden jsem rada vecer doma, ale kdybych mela chut se nekam se zasit, tak nemam kam v 1+1......aspon kdyby na vikend. Manel ma titoz tu pitomou myslenku, ze me bavi snad kazdy vikend jezdit 100 k jeho rodine a tam zabit me jedine dva dny volna, to by clovek brecel, to jsou uplne zmarene dny. hjo, tecou me nervy.
In reply to ja to ted mam taky tak, ze by janashka
No to není divu... v tak malém bytě prostě chybí soukromí, i když se dva lidi mají rádi... to se pak někde musí projevit... a víkendy se taky dají trávit jinak, než jen u tchánovců... co tak se věnovat nějaké činnosti, která vás baví... ale zase když tě baví to malování, tak co kdyby sis na nějaký ten víkend našla kurz malování nebo nějaké jiné kreativní činnosti, teď je podobných aktivit všude plno... manžel by jel k rodičům, ty na kurz a v neděli večer byste byli spokojeni oba dva... a co by manžel řekl, kdybys vám naplánovala něco na víkend, třeba odjet např. do Jeseníků, zalyžovat si, myslím, že nějaké to ubytování by se určitě našlo, a vy si užijete hezký víkend sami spolu... to taky dost pomáhá... teď nevím, jestli nejsi těhulka nebo nemáte malé mimčo, ale i tak by to šlo, místo lyžování sáně a manžel by tě vozil a procházky jen tak po okolí.... kdybys potřebovala poradit, znám spoustu krásných míst, kde se dá jet a je něco zajímavého...
možná jsi jen unavená z nějakýho stereotypu anebo o tom zbytečně moc přemýšlíš. Já většinou mívám takový pocit, když mám den blbec, dítko zlobí nebo se mi nepovede něco v práci
In reply to možná jsi jen unavená z by ha.nka
unavena, znechucena ..jsem urcite a zjistuji, ze vikend na regenaraci je pro me malo, navic tento, kdy jsem si sve prodelala se strevy atd. romantika.
Ahoj můj život smysl má:-) Mám to za co jsem ráda a vážim si toho.Jinak já jediné co si chci doplnit je vzdělání a ještě jedno dítko:-)Snad se zadaří a jedno už doma máme.Dělám bojové umění tudíž v životě si myslim že jsem vyrovnaná.To co dělám je vlastně i moje cesta kterou jdu a i můj manžel a i tak okud budou chtít povedeme i děti.K životu toho člověk moc nepotřebuje.Já jsem jen zjistila že je důležité být svá a nenechat si to vzít nikým i za cenu toho že jiný lidé budou drbat tebe, tím myslim mě :s: Mě je jedno kdo co o mě říká, já vidim na ostatních a většinou na těch co třeb drbou jak vlastně něco hledají a strádají a proto chtějí alespoň vyniknout slovy......Hold každý nějáko život máme a každý sním nadělá to co dokáže a chce.Já měla hrozné dětsví které jsem ovlivnit moc nemohla a to co jsem mohla ovlivnit jsem ovlivnila a myslim si že správně.A od té doby co jsem i matkou si čím dál víc uvědomuji, že jednou až budu stará, budu se mít vždy z čeho těšit.budu mít vyrostlé dítka kterym budu pomáhat a vždy tu pro mě budou.budu nadále pokud budu moc dělat bojová umění a cestovat s manželem do japonska:-) A práce?Práci mám svůj koníček což se málo komu zadaří a kdybych o tuto práci přišla, budu dělat další práci, zase se přiučim něčemu novému.Pro mě jsou důležití lidé mě blízké a bez nich by mě bylo smutno.Tak že pokud můžu budu se snažit je opatrovat jako oko v hlavě.Protože to mě za to stojí:-)Člověk si musí jednou říct co vlastně od života čeká a co proto dělá, můžeš být čím chceš, stačí proto něco udělat, ale teď jde o to že čím náročnější chceš být osobnost tím těžší bude tvoje cesta a i tak až tam dorazíš většinou zjistíš že štěští je schované jinde:-) Noooo to jsem ti asi moc nepomohla viď? Já jen nehledám ale jdu cestou která má v mém životě význam a vim že je správná, cítim to.A je fajn že jde po stejné cestě i moji blízké, protože to je potom balada na duši.
In reply to Ahoj můj život smysl by Namba
kez bych to tak mela :-)
In reply to kez bych to tak mela by janashka
neboj určitě to taky tak budeš mít, každý jednou příjde na to co mu ještě v životě chybí :one: :a:
mě bodnul před 4 lety slepák :-))))
byla jsem na operaci, potom jsem dodělávala vejšku, pak jsem odjela do lázní na měsíc-tam se dala do kupy psychicky i fyzicky a 14 po příjezdu z lázní jsem otěhotněla-mělo tak takhle všechno být, jinak bych se po těch dlouhých letech "nic nedělání" k dítěti nedokopala. Takže zatím je smysl mého života moje skoro 2,5 leté dítě-řešíme školku no a abych dala smysl dalším rokům mého života, tak jsem zadělali na druhé, takže doma mě ještě čeká 3,5 roku a už jsem se dostala z toho sobeckého období, kdy jsem si říkala, jak jsem omezená, jak nikam nemůžu, když nemám hlídání, jak bych se chodila bavit apod. - nějak jsem si nemohla zvyknout na jiný režim, ale teď už mi to vůbec nevadí. Je mi 32 let a užila jsem si už dost a až děti povyrostou, zase budeme cestovat a prostě fungovat "normálněji" než doteď, protože já zastávám názor, že s dětma jde dělat taky skoco cokoliv, jen když rodiče chtějí-jo je to náročné, ale jde to.
In reply to mě bodnul před 4 lety by Kylli
no, právě....bud, prace nebo s ditem/tmi doma.....ale ted prace, pac JEN chodim do prace..me nejak nenaplnuje, tak abych mela ze sebe dobry pocit. tak hledam..co to muze byt....napr. malovani...ale nemam prilezitost, ani prostredky.
In reply to no, právě....bud, prace by janashka
Tak asi to malování nebude to pravé, jinak by se na to příležitost i prostředky už dávno našly... věř mi... :a:
In reply to Tak asi to malování nebude by Blue Jane
mozna jo, mozna ne, spis mam problem, ze zijeme v 1+1 a nemam si kde ani odlozit kabat. Chtela jsem i sici stroj, neco si nan zkusit,ale ani ten neni kam dat.....nemam tu proste zadny koutek, kde bych mohla za sebou zavrit a mit svaty pokoj od vseho a vsech :-(a delat si co me napadne.
In reply to no, právě....bud, prace by janashka
Co třeba kdybys začala chodit na břišní tance, nebo jogu? - jen tak mě to napadlo.
Já přemýšlím, co budu dělat až půjdu do práce po mateřské...., ale nevymyslela jsme to (byla jsem totiž zaměstnaná na dobu určitou) a dost nad tím přemýšlím....Ted jsem s dítětem doma, jsem spokojená, naplněná....jen někdy je to dokolečka...
In reply to Co třeba kdybys začala by Stanna
no, budu muset neco takoveho vymyslet, ale spis neco doma. v praci byvam do peti vecer, pres hodinu to mam domu, takze zatim me nenaplnil pocit, ze bych se netesila byt co nejdrive doma. z domu to mam vsude daleko :-/a to bydlim u Brna,ale dostat se prae jne do pitomeho Brna...
In reply to no, právě....bud, prace by janashka
hele já se trápila ty první měsíce, kdy mi přišlo,že všechno co udělám nemá ´žádný smysl-připadala jsem si pouze jako vychovatelka, ne jako matka a až teď po 2,5 letech života syna jsem schopná si to užívat. A konečně vidím výsledky své práce.
jińak já se hledám stále-stále jsem nenašla práci, která by mě uspokojovala-jsem takový romantický tip a tak láká práce u divadla, hudby apod. a nebo něco, kde bych mohla uplatnit svojí fantazii a zaměstnat hlavu.
a můžu ti říct, že když jsem chodila do práce-měla dobrou výplatu a mohla si ledasco koupit, už jsem z těch věcí neměla radost. Pamatuju si dobu, kdy jsem nastoupila po škole do své první práce a dostala jsem nástupní plat 6tis čistého-pro mě to bylo tolik peněz. A když jsem si našetřila třeba na kozačky-měla jsem z nic obrovskou radost a každé ráno se těšila, že si je obuju a tehnle pocit mě při vyšší výplatě strašně chyběl-těšit se z věcí. Ten pracovní stereotyp je hrozná věc-taky jsem se v tom plácala-dokonce se přepracovala, mozek vypověděl službu-začala jsem trpět úzkostma apod-no prostě hotovo. Takže raději budu doma se zabívat dětma, které mě zaměstnají,než abych do tohohle hrozného stavu spadla zase.
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
mě se teď začíná celej život měnit takže to teď řešit nemusím to zas příde až dýl ale když sem měla takoví stavy že sem k ničemu tak sem si našla nejakou činost ruční práce nebo tak něco na chvilku to pomohlo a pak přišlo něco jinýhotak držím palce ať na něco přídeš