Přesně jak píšeš.. já to měla po příchodu z porodnice - já jsem se bála vlastního dítěte, že bude zase v noci plakat hlady, že bude co hodinku vzhůru a z každého "zamručení" z postýlky se mi ježily chlupy na těle.. ta bezmoc, když nevíš, CO se děje..nevěděla jsem totiž proč pláče, když jsem ji hodinuv kuse kojila, nenapadlo by mě, že má hlad.. a ono to fakt bylo hlady. Takže po nasazení UM se už nocí nebojím, naopak vím, že je napapaná a kdy se vzbudí.. a je to velká psychická úleva.

já to úplně chápu... ale za mě musím říct, že já to podstupovala ráda... nehledě na to, že se podařilo a kojíme v klidu a pohodě... takže si 4 měsíce kojení užívám, 4 měsíce neutrácím peníze za UM (což kdybych to vzdala, bych musela)... a v neposlední řadě... ona je ta hranice, kdy to ještě smysl má a kdy už ne, hrozně tenká... ono mateřství je částečně o obětování se a trochu se zapřít... když člověk chce dát dítěti to nejlepší... a nikdy nemůžeš vědět, kdy bude to, že jsi se zabejčila zásadní například co se týče jejího zdraví... třeba mýmu Robinkovi se objevil na 5 měsících trochu ekzémek na loktech (já jsem ekzematik) a je mi jasný, že kdybych ho nekojila, tak nemá jen omezené ložisko na loktech, ale měl by to rozlezlé po celém těle a to bych opravdu nerada! a nechtěla bych zažít ty výčitky z toho, že za to vlastně můžu já :(

opet se neda nic jineho než s tebou souhlasit....serou me sestry v porodnici sou to fakt kravy...prdej na to maminky hodit do klidu a rozkojit....jo holt by mely vic prace...tak hned každemu navrhnou UM.....moje segra musela dojit za sestrama a tam s nima taky hodila řeč...že si myslela že podolí je vyhlášene a že si zakladaj na kojeni atd atd a že teda ted kouka že mi hned davaj navrhy na umele...to viš že segra bodla do vosího hnizda...hnedka se daly dokupy a venovaly se.a pomohlo to,holf ale ty smeny nebyly tak easy a nakonec se mi omluvily že to na me vyhrkly moc rychle...že to tak nemyslely tak si to vem...a to že bradavky bolej atd je normalni...ty začatky sou kruty ja ječela bolesti a brečela u každeho přisati zezačtaku...fakt je to trochu o odhodlani a vnitřnim přesvedčení...bojovat a nevzdat to...ta hranice je tenka a nikdy clovek nevi kdy se rozteče:-)))

mně by kojení nikdy nevadilo, kdyby to tak šíleně nebolelo...jako prvorodička jsem neměla ani páru o nějakým kojením....vždyť je to tak přirozené, alespoň se o tom všude píše... No ale ve skutečnosti ?? Malá měla žloutenku tak se ji moc nechtělo, navíc jsem musela začít kojit přes klobouček , protože se vůbec nechtěla přisát a moje technika, kterou mě nikdo v porodnici nevysvětlil ??? malá mě nakonec tak rozkousala už v porodnici, že jsem to opravdu skoro tři měsíce léčila navíc jsem trpěla syndromem bělavé bradavky :( takže jsem v podstatě trpěla pořád i mimo kojení. To všechno se odráželo na mě a zároveň i na malé :( nakonec se bradavky zahojily a i SBS postupně vymizel... ale z těch prvních měsíců si opravdu pamatuju jenom bolest a pláč... jednu chvíli jsem byla tak moc na dně, že jsem měla i strach, že mě někdo uvidí a zavolá na mě sociálku... a jako zdr. sestra, kdybych někoho takhle viděla, tak bych mu doporučila vyhledat odbornou pomoc a tím myslím psychiatrii. :( takže v tomhle duchu u nás probíhali první měsíce a to jen kvuli kojení a blbýmu SBS ... pak co je lepší kojit x nekojit ? je to těžký... každá maminka chce to nejlepší pro své miminko, ale za jakou cenu ?

jo jo, úplně souhlasím... proto píšu, že ta hranice je tááák tenká... ono totiž většinou maminka, která je úplně v klidu a skočí na klasická prolaktační opatření a upraví techniku kojení, tak se rozkojí úplně v klidu... ale maminka, co v klidu není, tak vinou psychiky laktaci startuje daleko hůř, co se opět odráží na psychickém stavu a jsme v začarovaném kruhu :(
a rozhodnout si to musí každá sama... zda to podstoupit, či nikoli... protože výčitky svědomí nebo naopak to trápení u rozkojování bude mít zase jen ona sama...
jako samičkám nám laktace funguje všem stejně... stejně jako třeba krávám, opicím apod... ale narozdíl od ostatních zvířat všechno moc řešíme, stresujeme se tím a pak se náš psychický stav odráží na tvorbě hormonů, které pak tělo neřídí tak, tak by měly...