myslim spodni hranici normalu,kdy Ti udelaji pry IUI a kdy to ma cenu,je pry 9% pak uz to nema na IUI cenu... aspon takhle nam to rikal doktor... JInak mas pravdu ze normalni hranice je 30%.Tak drzim palecky,at to vyjde...my jsme byli ve stredu a ted cekame...vsak si rikam, do tretice vseho dobreho,tak uvidime zda je to pravda... Tak drzim palce...

Ahoj Štěpi, tak už to mám za sebou. Měla jsem z toho obavy, ale bylo to nakonec v pohodě. Hlavně jsem byla ráda, že tam byly samé ženské, před doktorem bych se styděla, jsem stydlín :-)) Moc jsem v úspěch IUI v našem případě nedoufala, ale sestřička říkala, že pohyblivost byla 20% a po úpravě spermatu 50%, což je prý výborné. A teď jsem našla na netu nějakou studii úspěšnosti IUI dle kvality sperma a prý u toho nezáleží ani tak na morfologii a množství jako na pohyblivosti a od 40% pohyblivosti jsou prý vyhlídky dobré. Tak mi to vlilo novou naději a začínám věřit, že to ICSI třeba nakonec nebude třeba:-)

Ahoj Štěpi, moc ti přeji, aby jsi měla za týden pořádné // Ceník nám zatím nedali ani ho na jejich stránkách nemůžu najít, ale odhaduju to tak na 25tis. Pokud bysme chtěli genetické vyšetření spermií, tak ještě více. S každým dalším pokusem by se to samozřejmě navyšovalo. Nějaké peníze se nám podařilo z manželova platu našetřit, ikdyž jsem teď byla skoro rok bez příjmu. Dala jsem si totiž rodičovskou na 2 roky, že budeme mít hned druhé a takhle to dopadlo. Od ledna pracuji, platím soukromou školku, ale malej i já jsme byli půlku času nemocní, tak si říkám, jestli se mi to vůbec vyplatí... Do školky jsme nacpali už přes 22tis. a z práce nemám ještě ani korunu a ještě mě šéf vyvolává, kde se flákám... Myslíš, že byste ne umělé oplodnění peníze nesehnali? Třeba by vám půjčili vaši rodiče - na vnouče. To mě by to asi dorazilo, kdybychom neměli druhé dítě (a chceme oba 3 děti), protože bychom na to neměli peníze. Už tak jsem z toho občas dost na nervy. A jak k tomu přistupuje tvůj manžel? Ten můj se snaží, chodí na spermiogramy, bere vitamíny, chodí na speciální masáže, dokonce se jednu dobu otužoval a cvičil Mojžíšovou... Pořád věří, že to vyjde a zlobí se, že já tomu nevěřím. Já jsem chtěla na ICSI jít už v létě, ale on prý, že to hrotím a že počkáme. Ale já už nechci čekat, opravdu mě to ubíjí. Ale to ti chlapi asi nemůžou pochopit, co to pro ženu je za psychickou zátěž, když se nedaří. A jak to máte vy, nenarušilo vám to vztah?

od rodicu...manzelovy rodice o tom nevedi,jsou takovy staromodni a vysvetlovat jim to,to by bylo asi na dlouho...a moji rodice,mam uz jen mamku,ta je rada ze vyjde ze sve vyplaty a plati byt... Muzeme si samozrejme na to pujcit v bance urcite bychom pro to udelali cokoliv,ale mame tolik splatek,2 hypoteky,maly platy...no proste bychom se tim asi zahrabali a mimco by pak trpelo.. Vsak to znas ze by rodice mimcu dali vse a my se bojime,ze by pak timhle stradalo.JE to uz pres rok, 3krat jsme byli na IUI...ted cekame... rikali nam at zkusime 3-4 IUI a pak se rozhodneme co dal...jenze pokud se nezadari,tak pak uz je to jen otazka penez a jelikoz my je nemame,tak si muzeme tak akorat ...ani nevim co napsat.... jenze ja uz tomu neverim,neverim ze se nam zadari a nechce se mi porad neco podstupovat... manzel ten je plny optimismu,veri,bere vitaminy,sportuje,chodi na spermio,ale tento mesic z neho citim nejistotu..ze uz tomu prestava verit i on,sice nic nerika,ale je to videt...je to opravdu na psychiku,ale to znas.. Ani ja nechci uz cekat,uz chci mimiska v brisku a tesit se.V praci to mam taky psychicky narocny,tesim se az vypadnu.A jak se ptas jestli nam to nenarusilo vztah..obavam se a cim dal tim vic nad tim premyslim ze jo.... Jsem hodne nervni,tesim se kazdy mesic na plodne dny a pak na to jeslti budu tehu nebo ne,manzel tim taky hodne zije a pripada mi ze cim dal tim min kazdy mesic o tom min a min mluvime abychom neco nezakrikli ... toho zklamani bylo uz hodne a ja uz prestavam verit...

U nás to je dost podobné. Manžel kvůli tomu dokonce přestal kouřit. Oceňuji, že se snaží, ale stejně mě mrzí, že nechápe, proč se tím tak trápím. On třeba přijde, že se tomu a tomu narodilo dítě, já řeknu smutně hmmm a on mi vyčte, že jim to nepřeju a je na mě naštvanej. Chlapi to prostě vnímají jinak. Ještě jsem nenarazila na žádnou diskusi, kde by o neplodnosti diskutovali muži. Trápíme se tím především my ženy. Někde jsem četla, že úroveň stresu u ženy, které se nadaří otěhotnět je větší než u onkologických pacientek. To je možná odvážné tvrzení, ale někdy to tak možná je. Sex už u nás taky není to co dřív, řídí se plodnými dny, kdy se "musí" nebo datumem odběru SPG. Mnohdy se nám ani nechce, jsme unavení, třeba nemocní, dítě ne a ne usnout... Já teď čekám už 23.cyklus snažení. 22x jsem byla zklamaná, že to zase nevyšlo a to už se pak těžko věří, že to jednou vyjde. A kolik je vám let, jestli se můžu zeptat? Nám oběma je 31. Prvně jsem otěhotněla ve 27, ani jsem ještě dítě moc nechtěla, to spíš manžel se těšil, a za 2-3 měsíce se zadařilo. Teď bychom rádi ještě 1-2 děti. Já vím, že čas ještě máme, ale já to cítím tak, že chci dítě co nejdřív. Přijde mi nepřirozené, když vidím třeba kojit malé miminko starší paní, už trochu vrásčitou... Mně měla matka ve 27letech a vnímala jsem ji jako starou. Záviděla jsem spolužákům, co měli mladší rodiče.
S manželem už o tom taky mluvíme čím dál míň. Zezačátku jsme byli plní optimismu, každé ráno se mě ptal co bazální teplota, kdy budou plodné dny, vybírali jsme jména, já si počítala případné datumy porodu.. No a teď už jen suše hlásím, že jsem to dostala a víc o tom moc nemluvíme. Bývám častěji protivná a někdy si říkám, že bych se mu ani nedivila, kdyby si našel bokovku...