Ahoj, to je jasné, jako na všechno ve výchově dětí-pomůže postupující čas a věk dětí. Za chvíli se bude malá zapojovat. Věnuj se pokud možno hodně synovi, malá si na to postupně bude zvykat a zapojí se k vám také. Mé kamarádce pomohla ohrádka pro malou do místnosti, ve které si hraje a o syna se stará zvlášť, ale občas jsou pochopitelně spolu.

je to úplně normální :s: :s: za prvé tam hrají roli hormony a za druhé se prostě musíš ty a tvá rodina srovnat s novou situací :///: hele já třeba u mladšího seděla v porodce,když řičel v postýlce a říkala jsem mu,no nemysli si,že takhle budeš řvát doma,tam se chci věnovat Lukymu :s: :s: u nás to takhle bylo od začátku,žádné přizpůsobování se miminu,ale mimčo se muselo přizpůsobit nám-samozřejmě,že jak v čem a s ohledem taky na něj,ale od malička s námí jezdil po výletech,Lukyho koníčkách,po návštěvách apod. On taky je Luky dost akční a navíc ten rok ještě nechodil do školky,tudíž,aby nám to tu nespadlo na hlavu,tak jsme se museli chtě nechtě věnovat hlavně jemu.Ono taky nakonec naštěstí Niko byl relativně hodné mimčo,až občas na bříško a když měl hlad-to teda řval jak tur a kdekoliv jsme byli,jsem musela okamžitě nakojit,jinak byl klidně schopný se řevem zadusit :s: to jsem u prvního neznala,ten byl nežravec od malička a když si náhodou někdy sám vzpoměl,že by se rád najedl,tak jsem mu strčila dudlík a způsobně dudlal,než jsem našla vhodné místo k nakojení :s: docela sranda taky u nás,ale srovnalo se to,starší pak zjistil,že se nějaký čas musí věnpovat i mladšímu a mladší naopak teda zjistil,že si musí umět zakřičet,když něco chce a že za ním nikdo nebude chodi a prosit se ho,aby se náhodou napil,najedl,jestli si nechce kreslit apod.-s tím třeba u staršího bojujeme občas dodnes :s: :s: