Potřebovala bych, abyste mi někdo poradil, jak ovládat své emoce v těhotenství. Jsem na konci šestého měsíce, ale moje psychika je v dost bídném stavu. Nebo mi to alespoň tak přijde. Jsem už měsíc doma na nemocenské a dost se nudím. Přítel je půl dne v práci a druhou půlku dne pracuje na našem bytu, abychom to stihli do příchodu miminka. Moc se snaží a já to vím. Uvědomuji si i to, že to teď pro něj taky není jednoduché stejně jako pro mě. Ale ke mě se vrací až pozdě večer a jde rovnou spát. A já si přijdu občas tak, že zůstanu na vše sama. Tohle jsou jen přechodné stavy, protože vím, že se druhý den probudím vedle toho skvělého chlapa, se kterým čekám miminko a vše je v pořádku. Ale pak jsou chvíle, kdy mě dokážou vytočit nebo rozbrečet úplné maličkosti. Hraju např. hru, která mi nejde. To mě nehorázně vytočí a ze vzteku přejdu do naprostého zoufalství a pláče. Jsem pak schopná probrečet dvě hodiny.Příteli jsem nic neřekla. Už tak je ustaraný a ani ho nenapadne,že bych něco takového mohla prožívat. A já ho tím nehci zatěžovat. Taky nesnáším, jak se mě každý ptá, jak mi je a jak si užívám těhotenství. Já vím, že je to krásná věc, plná štěstí a lásky, ale taky je pro mě tohle období velmi náročné a má pro mě spoustu negativních věcí. Jenže když tohle někomu řeknu, kouká na mě divně a myslí si, že se na své dítě netěším. To není pravda. Na své dítě se těším, ale zbývají mi tři měsíce do porodu a nemůžu se dočkat,až to budu mít za sebou. Až budu zase svým pánem a budu vše zase ovládat včetně svých emocí. Jsem snad proto špatná matka? Nebo se tím vážně tolik liším? Je vážně tak divné, když miluji své dítě a těším se na něj, ale těhotenství mám plné zuby, protože mě psychicky vyčerpává?