Ahojky ja měla dceru taky v 19 letech a přítel se pak vybarvil nejlepších barvach taky jsem zustala sama jenže je to už 15 let od té doby se ledacos změnilo tenkrat mi nebylo na mateřske špatně a vyževné za něj platil stat.Dnes??už bych se 3 krat rozmyslela jestli bych šla do dnešní doby sama z miminkem když vím v jaké jsem finanční situaci mateřska je dnes tak směšna že stačí sotva pro žití a kde jsou ostatní potřeby jako je najem a tad...?

Ahoj, já jsem to takhle nikdy nechtěla a jsem názoru jako ty, že dítě by mělo přijít do uplné rodiny, nečekala jsem od něj až tak drsnou reakci, dokázal říct ,,škoda že nemám jinýho chlapa kterýmu bych to přišila´´ Jsem na sebe tak naštvaná že jsem to dopustila, dávám si to za vinu. Nevím jestli jsem na to připravená být sama, kdybych se těšila spolu s mužem, samozřejmě neváhám. Tohle je těžké rozhodnutí. Rodina nebude schopná pomoci tolik kolik by bylo potřeba a mateřskou bych dostala tu nejnižší. Jsem zoufalá, cítím že tam ten nový život mám, ale co když to dítě nebudu mít ráda právě kvuli otci co mi tak ublížil.

Já měla během těhu taky rozporuplný pocity,jak jsem byla sama.Ale přitom jsem vnitřně měla o to malé hrozný strach.Někdy v 6.měsící jsem zakrvácela a když jsem jela do nemocnice,pochopila jsem,že svoje nenarozené dítě miluji a nechci o něj nikdy přijít.Teď mám pocity úplně stejné,když je na světě.Všechen ten vztek apod.jde prostě mimo ni.Určitě si nemyslím,že bych se na ní nějak vybíjela.Asi nejsem úplně veselá maminka,ale zřejmě cítí,že je milována, je to zatím naprosto spokojené šťastné miminko.