Ahoj,
nejdřív se moc omlouvám,že jsem tu jako anonym,ale prostě musím.
Ty které by teď napadlo,že je to "blbý vtip", ujišťuji,že neni! Potřebuji ze sebe vyventilovat pocity a nikomu v okolí se svěřit nemůžu,tak se obracím na vás. Vím,že rozhodnutí je na mě,ale slyšet názor a třeba i radu a kritiku jiných, může člověku pomoct.
Nedávno jsem zjistila,že jsem těhu a termín je předběžně v květnu. O mimčo jsme se snažili téměř rok a už i vzdávali naději,že to pujde přirozeně. O to větší radost jsem měla,když jsem našla na testíku //. Těšila jsem se až to oznámím přítelovi a pořád si představovala,jak se bude tvářit. To co mě čekalo,byl zatím největší šok v životě!
Je pravda,že na jeho reakci opravdu nikdy nezapomenu a ten pohled budu ve mě už napořád. Nejdřív mě osočil,že si z něj dělám srandu a pak mi klidným, chladným hlasem dal najevo,že se mu to teď nehodí a dítě nechce....
Šla jsem k zemi a nezmohla se ani na slovo. Od středy od rána o něm nevím (vím,že je v pořádku a nějak ho to netrápí),ale neozval se,tel. nebere a evidentně se k tomu jasně vyjádřil.
Jak mi je asi psát nemusím. Nejen z mých zdravotních problému jsem potrat zavrhla,ale psychicky bych na to neměla.
Ale taky si nedovedu představit,že bych měla být sama s dvěma dětmi (už mám jedno z prvního manželství), každý jiného otce zase sama. Už teď jsem černá ovce rodiny, díky rozvodu, máti by z toho měla s prominutím "prasečí radost" jak jsem dopadla a musela bych chodit kanálama.... Taky jsem ve zkušebce a jakmile se to provalí,tak poletím a nebudu mít nárok na mateřskou (mám za poslední dva roky odpracováno pouze 6 měs.)
Nechápu jak se takhle mohl zachovat, vždyť právě to,že jsem oba toužili po rodině a on vždycky chtěl aspoň 4 děti, velkou rodinu, nás dalo dohromady!
Jsem fakt na dně, ačkoli se snažím nejde to, od středy jen brečím a brečím...