Nesnáším švagrovou...

Ahoj,
potřebuji si postěžovat a poradit!!!!!
Nesnáším partnerovu sestru. Mám k tomu své důvody: ještě než se projevila naplno v době naší partnerské krize, chovala se hodně divně. Je jí nějak 44, je sama, žila se dvěma psy, ti už umřeli. Děti mít prý nemůže. Chtěla jsem s ní mít normální vztah, začaly jsme si občas psát maily, posílala jsem jí fotky a vtáhla ji tak do našeho života s miminkem. Samozřejmě jsme mluvily i o partnerovi... Byly to informace soukromé , to je jasný, radily jsme se a tak. No, později jsem se od něj dozvěděla, že mu všechno přeposílala... Jednou jsme za ní byli i na návštěvě, nesměla jsem říct nic jiného než chválit, ani v legraci...
Vrchol ale byl v době naší krize. To se vyjevila naplno. Je mi z toho špatně, když si vzpomenu. V kostce - pomlouvala mě kde mohla /jsem strašně na prachy, dítě je kvůli mé výchově retardované, já jsem psychopat, co mám já za matku, že mě nevychovala.../, partnera děsně nutila, aby ode mě odešel, že ho nemiluju apod. Když jsme se snažili začít znova a párkrát navštívili rodinnou terapii, radila mu, ať ze sebe dělá vždycky oběť a ze mě totálního magora. Ať ukazuje svou dobrou vůli a snahu, abych já jako byla šťastná.... Prostě že on je ten dobrý, čistý...
Krizi jsme překonali, jsme spolu 5. rokem a k holčičce přibude zanedlouho mimi. Nějakou dobu se nic nedělo, řídila jsem se heslem: koho nemůžeš milovat, míjej. Prostě jakoby nebyl. Až do doby, kdy partnerova maminka dostala infarkt a dávala se dohromady v nemocnici. Nechápu souvislost, ale pomatená sestra to pochopila jako příležitost se s námi zase sblížit. Jako přes maminku! Nejprve mi napsala sms, že se /po dvou letech/ omlouvá, že tenkrát myslela, že my dva k sobě nepatříme. Šla jsem do kolen... Když jsme pak přijeli za maminkou do nemocnice, ona tam byla taky a strašně se k nám měla, a taková ta všeobjímající láska tam jako měla asi panovat. No, omluvu jsem přijala, ale jen mi to potvrdilo, že ona je fest na hlavu. A že je nebezpečná - co jí zase přelítne kdy přes nos a bude škodit? I v té nemocnici nám vytkla, že jsme maminku ten jeden den naší návštěvou hrozně unavili...
No a kde je tedy teď problém? Partnerova maminka se totiž po tom infarktu na doporučení lékařů přestěhovala, už nebydlí ve svém malém bytečku, ale u té blbky! Takže já teď nevím, co mám dělat. Za babičkou jezdit chci, ale té osoby se vlastně až bojím, co zas zneužije. Minimálně je mi odporná už jen svým stylem života, stylem bydlení... Představa, že se dotýká naší holčičky...! Pomooooc!
Musím si to vyřešit sama, od partnera jako jejího bratra pomoc očekávat nemůžu.
Děkuju za rady, moc děkuju, jsem totiž zoufalá...