mimodeložní těhotenství :(

Děkuji za povzbudivá slova, pořád doufám. Nevím jestli bych další dvě a možná víc laparo ještě zvládla a další ztrátu mimi nemluvě. Mám pocit už ted,že jsem nezvykle apatycká, prostě dělám to, co mi lékaři řeknou..

To je normální stav, já jsem ležela s tim v nemocnici v listopadu 2 týdny, nakonec při laparo zjistili, že jsem těhu normálně a tak jen udělali revizi dělohy. nejdříve jsem furt brečela a moooooc a na všechno se ptala a skončilo to tak, že mě pustili domů a já nechtěla vídat ani kamarádky. :r: Dneska už se snažíme opět otěhotnět a tak mi je zase lépe, ale myslím, že si živě pamatuju jak mi bylo když mi zdělovali jednu " pro mě" katastrofu za druhou.... Drž se děvče, moc ti držím palečky aby ti brzo bylo lépe :k:

Dva týdny jsi byla v nemocnici? A pro podezření z mimoděložního a přitom se ukázalo, že je v děloze a neprospívá tak jak by mělo? Já jsem jeden den přišla, druhý mě operovali, třetí jsem prospala a další už šla domů. Né že bych se na to cítila, spíš jsem se snažila vypadat ok, nenávidím nemocnice, takže bych udělala cokoliv, aby mě pustili domů. Já se s mimčem rozloučila při tom domělém potratu, říkala jsem si, bylo to maličké a tělo rozpoznalo, že to není dobré a proto vlastně je dobře, že to tak dopadlo. Brečela jsem dost, plány byly jiné, ale rozum to nějak zvládl. Teď mám v hlavě dost guláš. Protože nevím, jestli jsem přišla o dvě mimča, nebo o jedno (to už mi nikdo neřekne) a proč vlastně, jestli to byla chyba v mutaci u obou, nebo to u toho druhého zapříčinila jen překážka ve vejcovodu. Ale tím, že na mimoděložní se přišlo jeden den a druhý už to bylo za mnou... asi mi to ani nedalo protstor se dostat ze šoku a strachu z laparo. A ted se bojím co bude dál, ale spíš než abych brečela, jsem taková netečná. Likviduju všechno co mi to těhu připomíná. Ale až je mi divný, že já, takový emočně nestabilní jedinec místo celodenního hysterického breku, koukám klidně na telku... asi to ve mě něco zlomilo. Asi si srdce řeklo, že se nenechá oslabit a bude silné pro budoucí mimi.

Loriettko, pro mě to asi také nekončí, včera jsem otevřela dopis z endokrinologie, kde mi píší, že mám nízkou hladinu hormonu SHBG (norma je 20 až 140 a já mam 25,9) :r: hledala jsem to na netu a všude to spojují s neplodností..... :r: Jsem strachy bez sebe co mi ve středu řekne gynekolog :r: Tvá apatie je jen obrana. Každý se se smutkem vyrovnáváme po svém, mé okolí by asi uvítalo kdybych byla apatická místo toho histeráku a propadání hned beznaději :00:

Ahojky, určitě to nevzdávej, je to možná nižšší než průměr, ale stále se vejdeš do normy, kdyby to mělo být tk zlý, tak to nebude určitě norma.. Nemám s tím zkušenost, ale třeba ti na to dají nějaké prášky, aby se to srovnalo. Hlavně se neboj dopředu, to ničemu nepomůže. Budu držet palce! Já myslím, že se k hysterii teprve propracuju postupně a nebo to už bude rovnou na psychiatrii...

Ultrazvuk není všemocný a já neměla žádné problémy, kromě krvácení... operovali mě v sobotu. Lékař to nazval nestandardním průběhem, protože jsem měla pořád nízké hodnoty hcg (pod stovku).

a toš to vím, že není všemocný, ale myslím, že to měli více hlídat a to ne jen u Tebe, kolika ženám se tohle může stát... to není sranda. Tak to je čerstvé když v sobotu? A už se cítíš dobře? Nebolí?

Tím, že to byla taková nečekaná akce a že jsem si řekla, že to zvládnu né pro sebe, ale pro naše budoucí mimčo, tak mě to docela zocelilo a zvládla jsem to líp, než laparo před třemi lety. Bolí, trošku krvácím, ale jsem sama schopná lehnout si, vstát, udělat čaj, osprchnout se, to jde hůř, ale jde. Nedělám nic náročnýho, nechci to přestřelit. Ano budiž můj příběh varováním pro každou holku, ať si všímá všeho zvláštního na svém těle, ať i s prkotinou ((v mém případě špinění) dojdou na kontrolu a jsou důsledné ve sledování výsledků. Kdybych si na to hcg nezavolala a opravdu zde nebyl předpoklad problému (protože dva týdny před tím mi klesalo z 77 na 64, ultrazvuk čistý, bez bolestí) tak mě v těchto dnech vezla rychlá s krvácením do břicha.

uff, poslední věta a mráz mám až na zádech.... já byla na laparo jednou, zrovna my vytahli slepák a ve špitále jsem musela být 8 dní, ale to je asi zase něco jiné, když už jsi doma... a pamatuju, jak jsem nemohla z postele vstát (s drénem tím tuplem)...tak ať se Ti vše rychle zahojí a můžete se zase začít snažit :one:

Díky, dám tomu tak dva až tři měsíce a jdeme do toho. Není na co čekat. :€s€:

:one:

Věřím a doufám, díky :) Původní verze byla ta, že vejcovod vymáčknou, pokud to nepůjde tak naříznou... nečekali, že to dopadne až na vyjmutí, protože ultrazvuk nebyl příliš průkazný. Máš pravdu. Věřím, že ten druhý bude i přes varování v pořádku a za rok mi tu bude ležet miminko v postýlce.

Já to měla na chlup stejné. Tedy dle toho co vše popisuješ. Taky na ultrazvuku nebylo nic vidět, HCG stoupalo nepatrně atd. Po laparoskopii mi bylo řečeno, že se mi tedy vejcovod podařilo zachránit, ale bohužel nějaké narušení v podobě pidi jizvičky tam bylo a i když funkční byl, tak bohužel asi né tak jak by být měl a já v tom lítala zas. I při druhém jsem zas prosila ať mi ho neberou, ale to už mi právě bylo vysvětleno doktorem, že lepší je ho vzít. Oni ho právě s největší pravděpodobností naříznout musí a ve vnitřku vejcovodu jsou takové jakoby štětinky co vajíčko popohánějí do dělohy a tím, že se někde poruší, tak štětinky na tom místě chybí a vajíčko tam nemá co popohánět a právě to je ten problém, že se tam prostě zasekne a klidně se uvelebí tam. (Takto přesně mi to popsal Dr :///: ) Špatná jsem z toho byla taky, ale zadařilo se vlastně hned okamžitě.
Tak nám dej pak za rok vědět zda ti v té postýlce lež kluk jako buk a nebo princezna ;)

Hodně smůly najednou, ale nyní už snad to vyváží štěstí. Doufám, díky.

Já měla na prvním ultrazvuku v 5 tt také náznak váčku a do záznamu napsáno, že zatím mimoděložní těhu nelze vyloučit. Asi se tím prostě chrání. Já nebudu ted pospíchat do práce, budu fakt relaxovat, vykašlu se na všechno. Jsem nejraději doma, když už dovču, tak když je hezky. Navíc ted hodně vyhledávám přítelovu společnost a on by volno nedostal...

Taky zajímavé, já ho měla celkem veliký už. Nepospíchej, a když je Ti nejlépe doma, tak relaxuj doma, pusť si filmík, nebo nějakou hezkou hudbu, přečti knížku... Já bych doma být nemohla, manžel chodívá domů až večer, třeba v 9, 10, sice mám doma dcerku, ale i tak bych se zbláznila. Tak se drž, kočko, a uvidíš, že se to jednou povede. Přece nemůže být život až tak moc krutej...

To ti chodí domů teda hodně pozdě, to chápu. Já hodně spím, budím se třeba až v deset i dýl, když můžu spát a nejdu do práce. Takže den je pak kratší, něco sním, pustím si telku, projdu net, čtu, vyšívám a přítel dorazí většinou kolem páté. Až budu schopnější, budu chodit na vycházky. Vzhledem k tomu, že moje práce se točí kolem dětí, musím se vrátit až si budu jistá, že to ustojím.

a to tu nikoho kromě něho a malé nemám, rodiče daleko, kamarádka žádná. Takže já bych to tu po tom, co sis prožila neustála, musela bych jet k našim. :( A navíc, jak znám manžela, on když má nějaký problém, zahlcuje se prací, takže by chodil ještě později, pokud by se vůbec nerozhodl přespávat na služebním bytě (pracuje mimo naše město). Děláš v MŠ, nebo tak něco? Tyjo, to je ještě asi horší, viď. Já jsem dělávávala v DMD asistentku sociální pracovnice, to byla mladá ženská, která otěhotněla, a přišla o miminko už teda ve vyšším stupni těhotenství. Pak se asi po dvou měsících vrátila, a týden na to dala výpověď, prostě to psychicky neustála, vidět tam ty maminky s dětma. Takže si dej pauzu, a opravdu se vrať, až si budeš jistá, že to dáš.

Já tu naštěstí mám rodiče blízko a fakt mě podrželi. Kámošky se hodně odstěhovali, ale pár jich tu mám. Ale moc ani ven nechci, trošku schýza. Tím, že jsem vysadila prášky jsem se totiž netajila. A když jsem potkala ten týden po domělém potratu kámošku s manželem a mimčem a ona se mě zeptala, jestli jsem už těhu... no rozklepala jsem se a jen tak tak jsem to ustála. Jiná mi zase psala vtípkem, no jo, to ale musíte souložit, když chcete mimčo... Nic nevědí, tak jim to nemůžu mít za zlý. A ten kdo to ví, tak buď z nutnosti, nebo nedorozuměním...A vím, že postupně se to dozví. Proč nejdeš na kafe, proč jsi na neschopence.. létě jizvy v plavkách.. Ale veřejně to , že to nedopadlo, naplno zatím ventilovat nechci. Těšila jsem se, že naopak řeknu, že jsem v tom. Svým způsobem se možná za to stydím. A ani nestojím o jejich soucit, ten kdo mimčo nemá to stejně nepochopí vůbec a ten kdo má, ale nepotratil, to pochopí jen o maličko víc. Stojím jen o to, byt zase těhotná a na kafču probrat běžnej život, né moje starosti s těhu.