Dva týdny jsi byla v nemocnici? A pro podezření z mimoděložního a přitom se ukázalo, že je v děloze a neprospívá tak jak by mělo? Já jsem jeden den přišla, druhý mě operovali, třetí jsem prospala a další už šla domů. Né že bych se na to cítila, spíš jsem se snažila vypadat ok, nenávidím nemocnice, takže bych udělala cokoliv, aby mě pustili domů. Já se s mimčem rozloučila při tom domělém potratu, říkala jsem si, bylo to maličké a tělo rozpoznalo, že to není dobré a proto vlastně je dobře, že to tak dopadlo. Brečela jsem dost, plány byly jiné, ale rozum to nějak zvládl. Teď mám v hlavě dost guláš. Protože nevím, jestli jsem přišla o dvě mimča, nebo o jedno (to už mi nikdo neřekne) a proč vlastně, jestli to byla chyba v mutaci u obou, nebo to u toho druhého zapříčinila jen překážka ve vejcovodu. Ale tím, že na mimoděložní se přišlo jeden den a druhý už to bylo za mnou... asi mi to ani nedalo protstor se dostat ze šoku a strachu z laparo. A ted se bojím co bude dál, ale spíš než abych brečela, jsem taková netečná. Likviduju všechno co mi to těhu připomíná. Ale až je mi divný, že já, takový emočně nestabilní jedinec místo celodenního hysterického breku, koukám klidně na telku... asi to ve mě něco zlomilo. Asi si srdce řeklo, že se nenechá oslabit a bude silné pro budoucí mimi.
In reply to To je normální stav, já jsem by Hejně
Dva týdny jsi byla v nemocnici? A pro podezření z mimoděložního a přitom se ukázalo, že je v děloze a neprospívá tak jak by mělo? Já jsem jeden den přišla, druhý mě operovali, třetí jsem prospala a další už šla domů. Né že bych se na to cítila, spíš jsem se snažila vypadat ok, nenávidím nemocnice, takže bych udělala cokoliv, aby mě pustili domů. Já se s mimčem rozloučila při tom domělém potratu, říkala jsem si, bylo to maličké a tělo rozpoznalo, že to není dobré a proto vlastně je dobře, že to tak dopadlo. Brečela jsem dost, plány byly jiné, ale rozum to nějak zvládl. Teď mám v hlavě dost guláš. Protože nevím, jestli jsem přišla o dvě mimča, nebo o jedno (to už mi nikdo neřekne) a proč vlastně, jestli to byla chyba v mutaci u obou, nebo to u toho druhého zapříčinila jen překážka ve vejcovodu. Ale tím, že na mimoděložní se přišlo jeden den a druhý už to bylo za mnou... asi mi to ani nedalo protstor se dostat ze šoku a strachu z laparo. A ted se bojím co bude dál, ale spíš než abych brečela, jsem taková netečná. Likviduju všechno co mi to těhu připomíná. Ale až je mi divný, že já, takový emočně nestabilní jedinec místo celodenního hysterického breku, koukám klidně na telku... asi to ve mě něco zlomilo. Asi si srdce řeklo, že se nenechá oslabit a bude silné pro budoucí mimi.