Jak na kolotoči,ale hlava se točí...

Já už nevím jak na to. Pravý tatínek se z hysterických záchvatů ještě nedočkal. Nakonec si vybral milenku a mě s maličkým nechal na pospas, že prý až to bude jisté, tak se k nám vrátí. Byla jsem už na dně, když se mi ozval starý kamarád. Někdy lituji, že jsme se neviděli dřív, protože to co teď prožívám je krása. Navíc miluje miminko, jakoby bylo jeho. A pokud můžu říct miminko, miluje jeho, snad víc než mě. Jenom dá pusinku na bříško, pluje za ním a já si představuji jak radostně třepotá ručičkami.
Jenže pořád tu máme pravého otce. Měli jsme dohody, že se přizpůsobíme, že zůstaneme bydlet v Brně, že bude mít k malému přístup, ale fungovalo to asi měsíc. Potom mi brečel v autě, prý proč jsme na něj ty čtyři měsíce nepočkala, že by si jen užil a potom se vrátil. Pak zkusil vyhrožovat, že mi miminko vezme. Křičel na mě, vyhrožoval a toho stresu. :r: Teď nás ignoruje a já mám docela strach co udělá. Rozum velí, abych ho úplně odškrtla, že se to nějak zvládne. Jenže srdce mu chce dát ještě šanci na to, aby o maličké nepřišel. Podle mě si totiž jednoho dne, to chování začne vyčítat. Nechci ho zpátky, teď mám člověka, kterého jsem snad hledala celý život, ale chci udělat správnou věc a sama nevím, jaká by to měla být...