Sama s miminkem...

Dnes mi chytrá kalkulačka na jednom webu udává 21+2, takové je momentální stáří drobka, kterého nosím v bříšku. Vlastně do teď jsem neměla potřebu vytrubovat do světa své potíže, ale čím je moje bříško větší, čím častěji cítím drobné žďuchance, kopanečky a ťukání, tím se pro mě stává moje situace neúnosnější. Přitom to všechno začalo tak hezky... S mým přítelem, dá-li se to tak stále říct, jsem se seznámila téměř před dvěma roky, byl o čtrnáct let starší než já, rozvedený s dospělým potomkem. Když jsme spolu začínali žít, chtěla jsem mít vyjasněné představy o našem společném životě. Jednoduše řečeno, já byla bezdětná a nedokázala jsem si představit život bez dětí, byť jen jednoho. Po několika debatách jsme se nakonec shodli, že bychom spolu mohli založit rodinu. Nebudu lhát, biologické hodiny mi břinkaly tak, že to snad muselo být i slyšet na druhé straně zeměkoule a na miminko jsem často myslela, navíc jsem měla určité zdravotní problémy (nálezy na děložním čípku, podezření na endometriozu) a gynekolog mi vlastně doporučil, pokusit se otěhotnět co nejdříve. Nezařadila jsem se ovšem mezi snažilky, které si měří bazální teplotu, nakupují ovulační testy a souloží jen v určené dny, nic proti nim samozřejmě nemám, chápu, že to někdy může být dost složité, únavné a stresující. Nechala jsem to osudu, když jsem to asi dvakrát dostala byla jsem smutná, ale víc jsem to neřešila, jednou se ovšem mentruace nedostavila, moc jsem tomu nevěřila, ale za pár dní jsem zjistila, že jsem těhotná a v ten den skončilo moje partnerské štěstí. Najednou se všechno změnilo, partner mi začal moje těhotenství vyčítat, nebral ohledy na moji nevolnost, zvracení, únavu, nadával mi, že se špatně starám o domácnost, což přiznávám, ale opravdu jsem na začátku nedokázala fungovat jako dřív. Všechno jsem dělala a stále dělám špatně, ničím se mu nezavděčím a jsem pro něj ta nejhorší na světě. Za moje těhotenství mě snad i nenávidí, zasekl se ve zvláštním bodě, kdy se začal litovat a říkat mi, že to tak nechtěl, že jsem ho k tomu donutila a jak jsem mu zkazila život. Nerozumím tomu, od začátku našeho vztahu jsem se do této otázky snažila vnést jasno, znal moje stanovisko, dokonce koupil ještě před těhotenstvím malé botičky, na znamení toho, že se o rodinu můžeme pokusit. A teď jsem sama, sice spolu stále bydlíme, protože momentálně nemám kam jít, po porodu půjdu k rodičům, ale chová se přezíravě, ignoruje mě, s ničím mi nepomůže, nechodí se mnou k doktorovi, všechno mi vyčítá a víkendy propije v hospodách. Je mi tak smutno, snažím se to překonat, ale ty rady, užívej si to sama, skutečně nepomáhají, když ten s kým byste to měly prožívat ani o vás ani o miminko nestojí. Sama se procházím po obchodech a ani vlastně nemám chuť pro prďolku cokoli pořizovat. Navíc jsem zjistila, že nemám nárok na mateřskou, ale rovnou rodičovskou a dávky, které budu dostávat sotva pokryjí moje účty, natož jídlo, oblečení a jiné potřeby pro miminko. On se toho účastnit nechce a už teď mi dává najevo, že za "nás" nehodlá utrácet, protože to takhle nechtěl. Jsem bezradná, doma se cítím jako vetřelec, a nejsem mu tu k ničemu jinému než k úklidu a praní prádla. Vím, že jsou na tom některé matky hůř než já, že aspoň můžu zpět k rodičům, i když to já sama považuji za osobní prohru, že se bez nich neobejdu a budu u nich žít i s dítětem, ale nemůžu si pomoct, když vidím ty šťastné tatínky je mi do breku. Takhle jsem si těhotenství ani mateřství nepředstavovala, ano zvládnu to, budu muset, jiná varianta není, jen si prostě člověk pokládá otázku, proč se to stalo a proč mně?