Velké zklamání z porodu

Tak jsem se těšila na porod našeho miminka, když jsem si tu četla příspěvky čerstvých maminek, o tom jak euforický zážitek po narození miminka spolu s manželem zažili.
"porod" byl pro mne i mého manžela nejhorším zážitkem v životě! Moc jsme se na něj oba těšili, hlavně na pocit, který nás zaplaví, až poprvé uvidíme a uslyšíme naše miminko. Chodili jsme poctivě na všechny možné předporodní kurzy přímo v porodnici, takže jsem měla vypracovaný porodní plán a odpovědi na dotazy pro příjem na porodnici. Do porodního plánu jsem napsala, že chci epidural, jakmile to bude možné, že chci, aby pokud by se musel udělat císař, byl manžel u toho a měl tak možnost alespoň jeden z nás prožít ten euforický zážitek (nesmírnou radost) při narození našeho miminka. Aby si ho mohl hned po porodu pochovat apod. Bohužel realita byla jina.
Já jsem měla kontrakce 24 hodin po cca 3 minutách, bylo to hodně nepříjemné a nesmírně únavné, po každé mne prohlížel jiný lékař, přičemž přišli tak jednou za 5 hodin, dokonce jednou až po 7 hodinách, aby mi pomohli oxytocinem nebo hemiltnem nebo čímkoliv, co by urychlilo otvírání, je ani nenapadlo, jejich jediná starost byla vymluvit mi epidural. Po 24 hodinách bolestí následoval akutní císař. V životě jsem nezažila nic horšího, takový strach o život miminka, vůbec jsem si tuhle možnost nepřipouštěla a byla jsem z toho k smrti vyděšená, po pravdě, taky z toho, že při narkóze ztratím kontrolu nad svým tělem a nějaký patlalové to zkazí a já už naše miminko ani neuvidím. Musím říct, že lidská stránka ze strany lékařů a sester naprosto chyběla, nikdo mi neřekl ani "nebojte, dobře to dopadne" nebo co bude následovat. Manžela na operační sál nepustili (i přesto, že porodnice nabízí tuto možnost za úplatu). Dokonce, když mě odvezli z porodního sálu na operační, tak manželovi nařídili, že má do 10 minut od tud vyklidit naše věci, takže nemohl ani stát na chodbě před operačním sálem, aby alespoň zaslechl první pláč našeho miminka. Manželovi, nikdo neřekl, jak operace dopadla, jestli jsme v pořádku, s miminkem jen proběhli kolem něj a doktoři odešli ze sálu jinudy. Miminko díky bohu je v pořádku, ale já mám ještě teď (2 měsíce po sekci) velké problémy s jizvou (díru v břiše, z které mi pořád vytéká krev). Po narkóze jsem se probrala ještě na sále, a matně si vzpomínám, že mi na mé dotázání někdo z přítomných odpověl, že máme holčičku, dokonce jsem na chodbě zahlédla manžela, ale jen rozmazaně, dál si jen pomatuji, že jsem se probrala na šestinedělí mezi 2 maminama, když jím přivezli na kojení jejich ratolesti, mě miminko nikdo neukázal, nikdo se mnou nemluvil, žádný doktor mi nepřišel říct, jak operace dopadla, neměla jsem osobní věci, mobil, dokonce ani nemocniční personál nevěděl, kde zůstali.Celé dopoledne jsem probrečela. Pak mi přinesli ukázat mimčo. Manžel dorazil až po poledni, protože mu řekli, že ho dřív za mnou nepustí. Já s ním potřebovala mluvit, podělit se o radost z pohledu na miminko, bolest, zklamání, slzy... A to k ostatním maminám návštěvy chodily celé dopoledne! Musím říct, že se žádná radost nedostavila, jen to zklamání. Trauma jsme z tohoto zážitku měli ještě měsíc poté. Doma když jsme si na to vzpomněli, tak jsme oba brečeli jak želvy. Ještě teď, když o tom píšu, tak se nemůžu ubránit slzám.