Mám svojí mimču konečně u sebe

Tak jsem doma z porodnice. Porod byl krásnej, a bez indukce. Jak jsem sem psala, že jsem celá nesvá za tu zodpovědnost přenášet déle než mi řekli, dokonce napsali do papíru že indukci matka odmítla a odložila o další dva dny..tak jsem si nechala tedy ten den ještě zkontrolovat ozvy, ale bez monitoru, jen na gyndě. Pak jsem ušla 3 km, myslím, že tohle jsem už psala... prostě: masáž bradavek 2x hodinu - jéé to byla nuda. Mlíko svařený se skořicí, hřebíčkem a rozmarýnej - fuj to bylo hnusný. A pak už nic. Už jen nervy, že přes kontrolu ozev se může pokazit ta voda, jak mne lidi strašili. A tak jsem se rozhodla, že jedu večer do porodky, a nechám si ji zkontrolovat. V devět mě tam manžel zanechal a jel se vyspat domů. Malá skákala o sto šest, kontrakce každodenní nebolestivé nepravidelné, jako vždy, jako celý měsíc. V porodce jsem řekla, že mám mít zítra ráno vyvolávačku, ale že malá dost divočí a já mám strach o vodu. Koukli na mě, voda čirá, monitor horší. Ten se jim nelíbil, tedy mě hospitalizovali, že budou natáčet co chvíli. To se dělo. Na monitoru ty kontrakce kupodivu nebyly malý, ale pro mě to byly ty každodenní co nikam nevedou. V jednu v noci už bylo jasný, že spát nebudu, kvůli monitoru se doktorka rozhodla mi píchnout vodu. Ještě v devět mi myslím udělala znova Hamiltona, už nevím. Po píchnutí vody jsem myslela, že to půjde ráz na ráz a volala manželovi. Ale nedělo se nic. Kontrakce 130, já je ovšem vůbec nijak silně necítila, jen jako tvrdnutí břicha. Tančila jsem si tam na sále, ten byl super zařízenej, vše pro mě a manžela jako byt udělanej pro rození. Lozila jsem tam, když mě monitorovali tak jsem ležela, když ne, tak jsem to tam zkoumala, sprchovala se jak řekli a vůbec poslouchala, prtože mě prostě bolest netrápila. Dýchala jsem při tom tvrdnutí. Okolo 4 se kontrakce zastavily. Zas jsem posmutněla, to se dělo doma vždy. Ale tentokrát mi dali do žíly oxitocin, aby se to zase rozjelo. Bála jsem se že přijdou bolesti, ale zas nic, jen krásně pravidelný tvrdnutí, ale furt jsem byla na 4. Všichni se mnou komunikovali, byli milý, odpovídaly na dotazy (samý ženy), radily, a já poslouchala, protože mi bylo fajn. Manžel spal na gauči vedle. Ráno o šesté se vyměnily směny a předaly si mě jak exota, co necítí kontrakce a musí mi říkat kdy dýchat jak pes. A já dýchala, šlo mi to, protože jsem to vpodstatě hrála jak divadlo, nic jsem necítila a nerozdýchávala žádnou bolest, jen poslouchala asistentky a posílala vzduch mimču. Ozvy arytmický celou dobu. A najednou...půl osmá, a celý tělo mi sevřela první bolest, ta ale stála za to. Byla křížová i do břicha. Když jsem pochopila, že budu mít křížový, trochu jsem ztrnula hrůzou. Byl o masakr. Úplně jsem ztuhla strachy a v mezeře rychle nadirigovala manžela, co mi bude při křížových dělat a honem do sprchy. Pak už nevím přesně, byl to prostě masakr, obří bolesti, podle asistentek pravidelně po 2-3 min a pak po 1 - 2 min, sotva jsem rozdýchávala, ale chválily mě. Taky jsem křičela, když už jsem nedovedla rozdýchat. Sprcha, nějakej pytel, na čtyři, prostě mě pak kontrolovaly a řekly, že to ale k něčemu je, že jsem na 7 a do dvou hodin to mám za sebou. A měla. Bolest to byla šílená, ale při tomhle porodu jsem mezi kontrakcema měla mezerky, a to je teda úžasnej rozdíl oproti neutuchající kontrakci. Takže jsem mohla přebíhat, měnit polohy, mluvit mezitím a vůbec si ulevit a připravit se na další kontrakci. Pak že jsem na 9, a hned při první kontrakci mi povídá asistentka: teď už je to jen na vás. Koukala jsem jako blázen, už můžu tlačit?? Při prvním porodu mi to zakazovala, přitom jsem musela. Teď jsem nemusela tolik, ale už jsem konečně mohla. A tak jsem se do toho dala. Vybavení naprosto špičkový, žádný sedněte si na bobek, nebo lehnout a noha nahoru na bok..ne. Paráda vybavení, samej úchyt, to mi umožnilo prostřídat různý pozice a opravdu do toho dát naprosto všechno. Ještě jsem se ptala kdy mě střihnou, ale prý ještě ne. No a pak v pololehu se malá narodila, ani nevím kdy mě střihli, tlačila jsem jak o život, to se vůbec nedá srovnat s prvním porodem, kdy jsem tlačit neměla sílu ani jsem nevěděla jak, když mi to konečně i dovolily. Ale tentokrá jsem prostě do toho dala vše a cítila, jak mi dole pomáhají, a otevírají mě, možná zrovna střihly. Pak prý že mi přitlačí břicho, a já říkám že ne, že zase omdlím a to nechci. Tak mi jen velice jemně položily ruce dvě drobný asistentky, vůbec jsem to necítila, natož abych omdlela. Malá vyjela na tři zatlačení, pomaleji než ten můj prvorozený, zato přesně podle mého rytmu, tlačení a snahy. Hlava, ramínka, zbytek. V naprostý euforii jsem se zvrátila dozadu a volala na malou přes celej sál jménem. Bylo to prostě krásný. Bolesti při tomto mém druhém porodu trvaly přesně hodinu a tři čtvrtě. Nastoupily náhle a hned obří, ale zase...jen hodinu a tři čtvrtě! Mám svojí holčičku, který se tolik nechtělo ven, a rodila jsem bez indukce, podle sebe a tak jak jsem si vysnila. Všem přeju zdravá mimča a porod takový, jako měla já a moc moc děkuju všem asistentkám a doktorkám, za přístup i za vedení porodu.