Nemohla jsem včera spát...

Holky, včera jsem po Zoufalkách nemohla usnout (paradoxně Samík krásně spinkal-já nic). A pořád se mi honili hlavou myšlenky... Nejhorší bylo, že jsem si zase vzpoměla na tátu... Umřel mi, když mi bylo šest let. Mám s tím problém, nesmířila jsem se s jeho smrtí a nikdy se nesmířím! Babička (jeho maminka) mi nedávno řekla, že se smrtí svého otce se smíří lehko, byl starý (bylo mu přes devadesát), ale se smrtí svýho syna a bratra se nikdy nesmíří, byli to mladí lidi. Tátovi bylo něco přes třicet. Vždycky, když si na něj takhle vzpomenu, brečím...
V podstatě nikdy o něm s mamkou nebo s bráchou nemluvím. Jen babička o něm občas začne (a to teda koukám, co se dřív dělo), taky mě to vždycky rozbulí-to je takový to, že nechci, mám knedlík v krku a ty pitomý slzy stejně tečou.
Já si pořád říkám jaký by to bylo, kdyby tady byl-byli by pořád s mámou? Rozvedli by se? Kde bysme bydleli? Jak by vypadal?
Taky je mi líto, že Samík bude mít sice dvě babičky, ale ani jednoho dědu. Manžel sice má otce, ale když se rozvedli s jeho matkou, přestal se s ním nějak stýkat a ani ted o Samíka nejeví zájem...
Holky, nepíšu to, aby jste mě litovali (ty časy mám dávno za sebou), jen prostě tuhle věc pořád nosím všude s sebou (taková 13. komnata).