nejmenované město, nejmenovaný ústav 1. a 2. díl

Opět se s vámi musím podělit o mé nevšední zážitky z těhotenství...
Dnes jsem si v jednom nejmenovaném městě, v nejmenovaném ústavu pro matku a dítě byla vyzvednout výsledky po amniocentéze. Na ráno mezi 9 - 10 hodinou jsem se měla dostavit na genetiku posléze na kontrolní ultrazvuk.
Parkovací lístek mi byl vytisknut v 9.18, ideální čas, aby mi to vše vyšlo na čas. 9.20 jsem se nahlásila u sestry na genetice a UTZ, která kmi sdělila, že nejprve půjdu na UTZ a pak na genetiku. Fajn, to mi přece nevadí. S sebou jsem měla Román pro muže, byla jsem asi na 43.straně, v klidu jsem si sedla a četla. Předesílám, že nejsem nějaký závodní čtenář, ale na straně 65 jsem zvedla hlavu s tím, že už asi přijdu na řadu...bylo 10.25 a nikdo se po mě nesháněl???? Ale nebyla jsem v tomto ústavu poprvé, zachovala jsem klid a četla dál. Má nervozita postupně s přibývající stránkami stoupala a strana 116 mě donutila vstát a se strachem, že mne budou volat až budu vykonávat potřebu, jsem odfrčela na toaletu. Po mém návratu stav nezměněn. Na řadu jsem se dostala při četbě strany 123, přesný čas nevím. Nurtno říci, že UTZ byl hodně podrobný a jsem vděčná, že zkoumali každou možnou poruchu mimina. Tak a v 12.15 jsem usedala zpět do čekárny na vyšetření na genetice. Snad jen fakt, že kniha má jen 157 stran mě trochu vyváděl z rovnováhy. Ale nic se neděje, v záloze jsem měla erární časopisy Maminka a Žena a život.
Ale to jsem nečekala, že v 12.45 sestra oznámí, že paní doktorka od rána nejedla a proto bude pokračovat ve vyšetřování za 45.minut...asi tak. Jsem povaha mírná, nevyhledávám konflikty, ba co přímo je nesnáším, ale skutečnost, že jsem již na 146 straně Románu pro muže v kombinaci s 3 apůl hodinovém čekáním mne zvedla ze židle. Se slovy, že ani mi nastávající matky jsme neobědvaly,jsem paní doktorku požádala, jestli by nás dvě zbývající matky mohla vzít před obědem, protože pak už v čekárně nikdo nebyl. paní dr.byla milá, ale zdálo se, že neoblomná.
Chápala jsem, že zřejmě organizační stránku celé věci nemá na svědomí ona a šla jsem plakat na jiný hrob...k sestře na recepci, kde se objednává. Ta mi rozhořčeně sdělila, že ona čeká u dětského doktora třeba i 4 hodiny, ale musela uznat, že já jsem na tom časově už byla mnohem v předstihu, zhruba o hodinku a půlečku. Taky mne upozornila, že jsou nemocnice a ne poliklinika, kam se objednáte na čas a třeba i do hodiny vás vezmou.
Paní doktorka se naštěstí projevila jako charakter a vzala mne před obědem, druhá paní, která tam čekala se mnou s manželem a malou holčičkou odešla zoufale na oběd. Moje radost ze super výsledků amniocentezy mne ukonejšila, zaplatila jsem 160,.kč za parkování v areálu ústavu a radostně jsem po 5 hodinách odjíždělA k domovu...
A pokračování napíši večer, teď mne volají povinnosti. Ale i následující hodiny stály za to ...takže...nenechte si ujít a děkuji za pozornost!
díl druhý
Pokračuji až dnes, včerejší den byl příliš vysilující...
Takže...po pětihodinové relaxaci v nejmenovaném ústavu jsem se autem sunula k domovu a jelikož bydlím v centru, cesta byla trnitá. Po tom, co jsem se probila mezi dodávkami stojícími ve dvou řadách až téměř domů, hledala jsem místo na parkování. Jak už jsem psala, bydlím v centru, takže jsem zvyklá a trpělivá, vždycky se mi podaří zaparkovat aspoň ve vzdálenosti 200m od domu..pak jsem spokojená. Odvážně jsem vjela i do naší ulice, jestli náhodou nebudu mít dnes štěstí a nebude volno tam. Nebylo...v jednom autě polepeném reklamami jistého pivovaru sice seděl mladík a telefonoval, ale očividně se neměl k odjezdu. Parkovací kartu neměl, to už mé znalecké oko zaregistrovalo. Ale říkala jsem si..dnes už jsi jednou spravedlnost vyžadovala..podívej jak to dopadlo, tak buď hodná a ještě jednou si to objeď a zkus štěstí jinde. Objížděla jsem blok, ale bohužel se u nás v centru zašprajcnul takový menší kamionek a tak to trvalo dvacet minut, než se odšprajcnul. Co čert nechtěl, ocitla jsem se zase vedle vozu s telefonujícím mladíkem. Tak si říkám...zkusím to, třeba za chvíli pojede, zeptám se a třeba počkám....slušňačka!
Se slovy,jestli náhodou nebude odjíždět jsem nakoukla do okénka.
" Nebudu! Jsem zásobování a jdu na jednání!" odpověděl mladík v slušivé bílé polokošili a kravatě barvy orange.
" Aha, ale nemáte parkovací kartu.." říkám já slušňačka
" Nemám ani nepotřebuju!"
" Aha, takže mi prosím uvolněte tohle místo na parkování. Tady totiž jsou vyhrazená místa pro rezidenty, kteří si je platí a ne pro zásobování a jednatele, díky." slušňačka vítězoslavně odchází s pocitem, jak mu to nandala.
" Nikam nejedu!"
Touha po spravedlnosti mne začala zaslepovat a jsem nechtěla být slušňačka s asertivním přístupem.
" Fajn, takže za rohem jsou policajti, jdu pro ně, ať vám to vysvětlí" duchapřítomně jsem si vzpomněla na vůz MP, který jsem míjela před pár minutami. Nikdy bych nevěřila, že se naně s takovou jistotou kdy odvolám.
" No to si běž!"
Běžela!
V autě se zapnutým majáčkem seděli dva terénně odění muži ( hoši) zákona. Vysvětlila jsem jim problém a požádal o pomoc. S dobrou radou, že si mám zavolat 156, považovali můj problém za vyřešený.¨
" Ale já nechci čekat na 156, vy jste tady na místě, tak to řešte."
Zpruzený příslušník sekty Pomocníků a ochránců se obrátil na svého kolegu.."Zajdi tam s ní, ať je pokoj"
Trochu omráčená z nebývalé ochotu jsem se vydala zpět za jednatelem, ochránce se táhnul za mnou rozvážnou chůzí lenochoda a představitele zákona.
Nutno podotknout, že jsem své auto nechala zaparkované uprostřed vozovky, jednak, aby mi jednatel pivovaru neodjel a jednak jsem byla vzteklá. Kolona zablokovaných aut se táhla až do druhé ulice. Chápu, že mě nemuseli mít rádi.
Ochránce legitimoval jednatele a udělil mu tisícikorunovou pokutu.Za skřípění kol a pokřiku " ty zkurv...blondýno mi jednatel pivovaru uvolnil místo.
Hystericky jsem zaparkovala a narazila do koule auta přede mnou...do pr...
Pomocník a ochránce zkontroloval škody, jen moje, a s úsměvem povídá..."ženská trochu klidu, vždyť o nic nejde.
Já to pořád řikám, jak se lidi nedohodnou , mi nic nevyřešíme." A s tímto moudrem mne opustil.
Zničená a poučená jsem se vydrápala do 4.patra bez výtahu a do večera nevytáhla paty.
Večer jsem svá veškerá příkoří líčila příteli, ten na mne soucitně hleděl a povídá: " jsem rád, že jsem se dnes zdržel v práci a s tebou přišel do styku až v 11 večer. Ty máš dneska nějakej špatnej den viď?"
Ještě šel zkontrolovat dceru, jestli ten den přežila s osobou tak nebezpečnou jako jsem já, ve zdraví.
Tak skončil můj Den spravedlnosti. Dnes jsem ještě nevystrčila čumák, jsem hodná, držím se zpět, po nikom nic nevyžaduji. No snad se polepším....