Lubko... přečetla jsem si všechno, cos napsala a mohu Ti poradit jen jedno... udělej tomu vztahu rázný konec, protože ten kluk co s Tebou bydlí, je opravdu ještě dítě a neváží si toho, co v Tobě má...
Povím Ti svůj příběh. Strašně jsem se chtěla vdávat a založit rodinu když mi bylo asi tak 2 let. ale nějak z toho sešlo, mým životem proběhlo pár dalších vztahů, ale bylo to spíš smutné než cokoli jiného, tak jsem začala pracovat na své kariéře. Nastoupila jsem do nové práce, udělala si rok školy, vzala si hypotéku a pořídila a zařídila byt a to všechno sama. To už mi táhlo na 28 a začalo mi v životě něco scházet. Spřízněná duše a někdo, komu bych se mohla svěřit s problémy a starostmi běžného života. Inu našla jsem partnera, zpočátku to vypadalo slibně, začali jsme se snažit o miminko, no půl roku a nic:( Nakonec se z něj vyklubal sobec, který mi prohledával věci a projížděl PC a mobil, když jsem nebyla doma - následoval rozchod. Našla jsem si dalšího přítele... jenom co jsem začala mluvit o miminku, protože mi už táhlo na 29, začal chodit z práce čím dál později a nakonec když už u mě jen přespával jsem se dozvěděla, že je se mnou jen z lítosti a že je mu blbý, že já mám zařízený byt a on po rozvodu jen dluhy - následoval další rozchod. Našla jsem si dalšího partnera...sice byl mladší, ale hned by se ženil a chtěl děti a já blbka (jinak se to snad ani napsat nedá) jsem z toho byla tak nadšená, že jsem pro zaslepené oči a vidinu dítěte přehlížela to, že se mi záhadně začaly ztrácet peníze z účtu i peněženky atd... no nemá valného smyslu to rozepisovat.O miminko jsme se snažili taktéž víc jak půl roku a nic. Nakonec jsem naštěstí dostala rozum, stálo mě to rok času, cca 15000Kč, které odpluly do nenávratna a na nějakou dobu i zdraví, protože jsem si vypěstovala žaludeční neurózu. Ale vše se nakonec v dobré obrátilo a i pro mě se našel ten pravý... už jsem ani nedoufala a přišlo to jako blesk z čistého nebe. Je to snad ten nejlepší chlap pod sluncem, vaří, uklízí, je totálně samostatná jednotka, která nepotřebuje, abych mu skákala za zadkem a dělala teplé večeře, spíš se naopak stará on o mě a toleruje mé chyby a třeba i to, že nemá vyžehlená trika, protože jsem měla zrovna lenivý den a nechtělo se mi žehlit. Vezme si z koše prostě nevyžehlený. Navíc jsem teď (když už mi táhne na 31 roček ) v 10tt a miminko se povedlo hned napoprvé...Co z toho vyplývá? Že jsem začala věřit na osud. Že přestože jsem se snažila o miminko 2 x přes půl roku, asi to tak nemělo být a proto se nepovedlo. Možná všechno, co se stalo Tobě, přestože je to hrozně smutné, je Tvůj osud a někde tam venku na Tebe čeká někdo, kdo Tě bude milovat takovou, jaká jsi, bez podmínek, bez vyžadování Tvé 100% pozornosti a péče, někdo, kdo Tě podrží když Ti bude zle a neotočí se k tobě zády, když ho budeš nejvíc potřebovat...Zkus o tom popřemýšlet. Já vím, že Tvá touha po miminku je obrovská a představa, že bys měla začínat od nuly je děsivá, ale občas člověk musí zatnout zuby a věřit v osud...
In reply to Evi, to je prave to co nebyl by Lubka
Lubko... přečetla jsem si všechno, cos napsala a mohu Ti poradit jen jedno... udělej tomu vztahu rázný konec, protože ten kluk co s Tebou bydlí, je opravdu ještě dítě a neváží si toho, co v Tobě má...
Povím Ti svůj příběh. Strašně jsem se chtěla vdávat a založit rodinu když mi bylo asi tak 2 let. ale nějak z toho sešlo, mým životem proběhlo pár dalších vztahů, ale bylo to spíš smutné než cokoli jiného, tak jsem začala pracovat na své kariéře. Nastoupila jsem do nové práce, udělala si rok školy, vzala si hypotéku a pořídila a zařídila byt a to všechno sama. To už mi táhlo na 28 a začalo mi v životě něco scházet. Spřízněná duše a někdo, komu bych se mohla svěřit s problémy a starostmi běžného života. Inu našla jsem partnera, zpočátku to vypadalo slibně, začali jsme se snažit o miminko, no půl roku a nic:( Nakonec se z něj vyklubal sobec, který mi prohledával věci a projížděl PC a mobil, když jsem nebyla doma - následoval rozchod. Našla jsem si dalšího přítele... jenom co jsem začala mluvit o miminku, protože mi už táhlo na 29, začal chodit z práce čím dál později a nakonec když už u mě jen přespával jsem se dozvěděla, že je se mnou jen z lítosti a že je mu blbý, že já mám zařízený byt a on po rozvodu jen dluhy - následoval další rozchod. Našla jsem si dalšího partnera...sice byl mladší, ale hned by se ženil a chtěl děti a já blbka (jinak se to snad ani napsat nedá) jsem z toho byla tak nadšená, že jsem pro zaslepené oči a vidinu dítěte přehlížela to, že se mi záhadně začaly ztrácet peníze z účtu i peněženky atd... no nemá valného smyslu to rozepisovat.O miminko jsme se snažili taktéž víc jak půl roku a nic. Nakonec jsem naštěstí dostala rozum, stálo mě to rok času, cca 15000Kč, které odpluly do nenávratna a na nějakou dobu i zdraví, protože jsem si vypěstovala žaludeční neurózu. Ale vše se nakonec v dobré obrátilo a i pro mě se našel ten pravý... už jsem ani nedoufala a přišlo to jako blesk z čistého nebe. Je to snad ten nejlepší chlap pod sluncem, vaří, uklízí, je totálně samostatná jednotka, která nepotřebuje, abych mu skákala za zadkem a dělala teplé večeře, spíš se naopak stará on o mě a toleruje mé chyby a třeba i to, že nemá vyžehlená trika, protože jsem měla zrovna lenivý den a nechtělo se mi žehlit. Vezme si z koše prostě nevyžehlený. Navíc jsem teď (když už mi táhne na 31 roček ) v 10tt a miminko se povedlo hned napoprvé...Co z toho vyplývá? Že jsem začala věřit na osud. Že přestože jsem se snažila o miminko 2 x přes půl roku, asi to tak nemělo být a proto se nepovedlo. Možná všechno, co se stalo Tobě, přestože je to hrozně smutné, je Tvůj osud a někde tam venku na Tebe čeká někdo, kdo Tě bude milovat takovou, jaká jsi, bez podmínek, bez vyžadování Tvé 100% pozornosti a péče, někdo, kdo Tě podrží když Ti bude zle a neotočí se k tobě zády, když ho budeš nejvíc potřebovat...Zkus o tom popřemýšlet. Já vím, že Tvá touha po miminku je obrovská a představa, že bys měla začínat od nuly je děsivá, ale občas člověk musí zatnout zuby a věřit v osud...