Jestli si dítě přeješ už dlouho, tak bych na potrat na tvém místě určitě nechodila. Celoživotní výčitky svědomí by mi za pohodlnější život nestály. Nevím, proč bys to nemohla zvládnout sama, není ti přece patnáct. Pokud máš alespoň minimální zázemí, tak to ve svém věku zvládneš. Na názor rodiny se neohlížej, oni za tebe na tu interrupci nepůjdou a případné následky nést nebudou. Jestli dítě bude, nebo nebude po otci, to bych teď vůbec neřešila. Každá rodina má svoji černou ovci, to bude asi zrovna případ tvého partnera. Jeho rodina může být úplně normální a tvoje dítě nemusí být po něm, ale po tobě, případně po babičce, dědovi apod. Vůbec nechápu, proč tě některé z diskutujících odsuzují. Přijde mi opravdu hloupé, že se tě ptají, jestli jste se dostatečně chránili a vykládají cosi o zodpovědnosti. Protože na to ses jich opravdu neptala. Taky je jednoduché vykládat cosi o právech mužů na dítě, protože život je o něco složitější, jsou různé případy, kdy otec alkoholik nebo feťák se dobývá do baráku a vynucuje si setkání se svým dítětem, ačkoli nedokáže být půl hodiny střízlivý. V první řadě nejsou práva, v první řadě jsou povinnosti. Ten, kdo si není schopen plnit své rodičovské povinnosti, by neměl mít ani žádná rodičovská práva. Píšeš, že neplatí alimenty na svoje první dítě, ani se s ním nestýká. To hovoří za vše. Takže jestli uvádět, nebo neuvádět do rodného listu, to se musíš rozhodnout sama. Každopádně se ale připrav do budoucna na to, že tvé dítě se bude ptát na svého otce a bude se později hodně usilovně domáhat i seznámení s ním. Zvlášť období dospívání, kdy si dítě buduje svoji identitu, bývá v těchto ohledech dost vyčerpávající. Ale do budoucna se toho může ještě hodně změnit, můžeš si najít jiného partnera, který dokáže nahradit tvému dítěti tátu, nebo tvůj současný partner se ještě nějakým zázrakem změní, i když tomu bych moc nevěřila. V každém případě držím palce, ať v sobě najdeš dost síly a energie všechno zvládnout a rozhodnout se správně.
Jestli si dítě přeješ už dlouho, tak bych na potrat na tvém místě určitě nechodila. Celoživotní výčitky svědomí by mi za pohodlnější život nestály. Nevím, proč bys to nemohla zvládnout sama, není ti přece patnáct. Pokud máš alespoň minimální zázemí, tak to ve svém věku zvládneš. Na názor rodiny se neohlížej, oni za tebe na tu interrupci nepůjdou a případné následky nést nebudou. Jestli dítě bude, nebo nebude po otci, to bych teď vůbec neřešila. Každá rodina má svoji černou ovci, to bude asi zrovna případ tvého partnera. Jeho rodina může být úplně normální a tvoje dítě nemusí být po něm, ale po tobě, případně po babičce, dědovi apod. Vůbec nechápu, proč tě některé z diskutujících odsuzují. Přijde mi opravdu hloupé, že se tě ptají, jestli jste se dostatečně chránili a vykládají cosi o zodpovědnosti. Protože na to ses jich opravdu neptala. Taky je jednoduché vykládat cosi o právech mužů na dítě, protože život je o něco složitější, jsou různé případy, kdy otec alkoholik nebo feťák se dobývá do baráku a vynucuje si setkání se svým dítětem, ačkoli nedokáže být půl hodiny střízlivý. V první řadě nejsou práva, v první řadě jsou povinnosti. Ten, kdo si není schopen plnit své rodičovské povinnosti, by neměl mít ani žádná rodičovská práva. Píšeš, že neplatí alimenty na svoje první dítě, ani se s ním nestýká. To hovoří za vše. Takže jestli uvádět, nebo neuvádět do rodného listu, to se musíš rozhodnout sama. Každopádně se ale připrav do budoucna na to, že tvé dítě se bude ptát na svého otce a bude se později hodně usilovně domáhat i seznámení s ním. Zvlášť období dospívání, kdy si dítě buduje svoji identitu, bývá v těchto ohledech dost vyčerpávající. Ale do budoucna se toho může ještě hodně změnit, můžeš si najít jiného partnera, který dokáže nahradit tvému dítěti tátu, nebo tvůj současný partner se ještě nějakým zázrakem změní, i když tomu bych moc nevěřila. V každém případě držím palce, ať v sobě najdeš dost síly a energie všechno zvládnout a rozhodnout se správně.