než jsem to poprvé zažila na vlastní kůži, vůbec mě nenapadlo, jak častý je to jev to zamlklé těhotenství. V první chvíli jsem měla pocit, že jsem jediná, komu se to stalo, a říkala jsem si, kde jsem udělala chybu. Pak jsem zjistila, že něco podobného zažila téměř každá druhá kamarádka či kolegyně z práce, a že je to vlastně celkem normální. Dokonce jsem narazila na pár kamarádek s mnohem horšími "zážitky". Takže to první zamlklé těhotenství, které skončilo v podstatě dřív než začalo, jsem přestala řešit velmi rychle. Gynekoložce se nezdálo už na první kontrole, na té druhé v 7.tt bylo jasné, že to nevyšlo. Byla jsem na revizi, doktoři doporučovali tříměsíční pauzu a já jsem to cítila tak nějak stejně. Neměla jsem potřebu začít se snažit hned, dali jsme si pauzu dvě ms a další tři měsíce trvalo, než jsem otěhotněla znovu. Tehdy jsem se vůbec nebála, že by to na druhý pokus nevyšlo.
Bohužel jsme o mimčo přišli v 18.tt, což byl teda velký šok. Absolvovala jsem pak nějaká vyšetření, čekání na výsledky zabralo celkem 4 měsíce, moje gynekoložka i doktorka v nemocnici na revizi říkaly, že si máme dát půl roční pauzu a upřímně řečeno já jsem v té době na další snažení neměla ani pomyšlení. Když jsem pak otěhotněla potřetí, celé těhotenství jsem napůl čekala, kdy se to zase "po...", vůbec jsem neměla náladu cokoli pro mimčo chystat takže jsme pak dost věcí řešili úplně na poslední chvíli. Synkovi je teď pět a půl a má o dva roky mladší sestřičku, ta se nám podařila první měsíc a z gynekologického pohledu těhotenství s ní bylo absolutně bezproblémové (bohužel jsem měla problém s vyhřezlou plotýnkou, takže ani tohle těhotenství jsem si neužila), ale dětičky jsou zdravé a dvě, jak jsem si vždycky přála. Do třetího rozhodně nepůjdu :n:
než jsem to poprvé zažila na vlastní kůži, vůbec mě nenapadlo, jak častý je to jev to zamlklé těhotenství. V první chvíli jsem měla pocit, že jsem jediná, komu se to stalo, a říkala jsem si, kde jsem udělala chybu. Pak jsem zjistila, že něco podobného zažila téměř každá druhá kamarádka či kolegyně z práce, a že je to vlastně celkem normální. Dokonce jsem narazila na pár kamarádek s mnohem horšími "zážitky". Takže to první zamlklé těhotenství, které skončilo v podstatě dřív než začalo, jsem přestala řešit velmi rychle. Gynekoložce se nezdálo už na první kontrole, na té druhé v 7.tt bylo jasné, že to nevyšlo. Byla jsem na revizi, doktoři doporučovali tříměsíční pauzu a já jsem to cítila tak nějak stejně. Neměla jsem potřebu začít se snažit hned, dali jsme si pauzu dvě ms a další tři měsíce trvalo, než jsem otěhotněla znovu. Tehdy jsem se vůbec nebála, že by to na druhý pokus nevyšlo.
Bohužel jsme o mimčo přišli v 18.tt, což byl teda velký šok. Absolvovala jsem pak nějaká vyšetření, čekání na výsledky zabralo celkem 4 měsíce, moje gynekoložka i doktorka v nemocnici na revizi říkaly, že si máme dát půl roční pauzu a upřímně řečeno já jsem v té době na další snažení neměla ani pomyšlení. Když jsem pak otěhotněla potřetí, celé těhotenství jsem napůl čekala, kdy se to zase "po...", vůbec jsem neměla náladu cokoli pro mimčo chystat takže jsme pak dost věcí řešili úplně na poslední chvíli. Synkovi je teď pět a půl a má o dva roky mladší sestřičku, ta se nám podařila první měsíc a z gynekologického pohledu těhotenství s ní bylo absolutně bezproblémové (bohužel jsem měla problém s vyhřezlou plotýnkou, takže ani tohle těhotenství jsem si neužila), ale dětičky jsou zdravé a dvě, jak jsem si vždycky přála. Do třetího rozhodně nepůjdu :n: