Teď asi řeknu něco divnýho, ale: mateřský pudy s malým mi naskakovaly pomalu, u mimča teď hned, už ze sálu jsem s ní odjížděla a držela ten uzlík majetnicky jak vopice. Ona je totiž malá fakt zlatíčko hodné, veselé a vděčné. Ale někdy přesto jakoby "nadávám", víceméně naoko před předškolákem, abych v něm vyvolala spojenectví s ní, a ono to funguje. V počátku bylo mimčo tak křehký, že jsem mu pořád zdůrazňovala, že je téměř skleněný, a on byl paf a pořád ji chtěl mít pro sebe. Jak mimčo sílilo, nechala jsem ho víc si k ní dovolit. Je potřeba je hlídat, pořád je i kluk dítě, ale víceméně ví už jak je potřeba hlídat, co smí dát co ne. Je fajn slyšet ho, když třeba malá bučí a já mám rozděláno deset věcí a jakoby láteřím, tak on: malý miminka za to nemůžou, možná ji bolí bříško, přestaň na ní hudrovat. To mi říká předškolák, protože to tak slyšel naopak ode mě v prvních měsících. Někdy se opravdu chovám záměrně tak, abych v něm vyvolávala pocit jakože "my dvě děti spolu" a máma je ten dospělák, a dospělý jsou přeci občas otravní ... ale každý dítě je jiný. Já to dělám intuitivně, můj to takhle bere. Malou miluje hrozně, manžel není moc doma a tak v klukovi navozuju pocit jakože my dva máme prostě na starosti mimi, a bude to tvoje parťačka, už nebudeš nikdy sám, a jak se k ní budeš chovat tak podle toho si tě zamiluje. Na druhou stranu když mi malej řekne, že se mu nechce mi pomoct nebo jí něco podat, nikdy ho nenutím protože se mi nelíbí, jak se z větších dětí dělají automaticky chůvy, to není správný. Kolikrát třeba potřebuju fakt pomoct, ale vidím že on nemůže a tak zas řeknu...aha, ty si maluješ, tak to nic no. A on stejně sám přijde. Dovede si s ní povídat, a dávat jí dokola hračky, a z nějakýho důvodu ho to baví. Ona má totiž výraznou mimiku a komunikuje obličejem, a on to silně vnímá jak na něj reaguje a mluví na ní a mluví. Ona ho už taky očima volá a ve skupině lidí se směje rovnou na něj. Je to fakt zlatý dítě, stačí abych se na ní do kočárku podívala a ona se hned tlemí, mi máme spíš potíž ji pořád nemazlit, já i kluk.
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Teď asi řeknu něco divnýho, ale: mateřský pudy s malým mi naskakovaly pomalu, u mimča teď hned, už ze sálu jsem s ní odjížděla a držela ten uzlík majetnicky jak vopice. Ona je totiž malá fakt zlatíčko hodné, veselé a vděčné. Ale někdy přesto jakoby "nadávám", víceméně naoko před předškolákem, abych v něm vyvolala spojenectví s ní, a ono to funguje. V počátku bylo mimčo tak křehký, že jsem mu pořád zdůrazňovala, že je téměř skleněný, a on byl paf a pořád ji chtěl mít pro sebe. Jak mimčo sílilo, nechala jsem ho víc si k ní dovolit. Je potřeba je hlídat, pořád je i kluk dítě, ale víceméně ví už jak je potřeba hlídat, co smí dát co ne. Je fajn slyšet ho, když třeba malá bučí a já mám rozděláno deset věcí a jakoby láteřím, tak on: malý miminka za to nemůžou, možná ji bolí bříško, přestaň na ní hudrovat. To mi říká předškolák, protože to tak slyšel naopak ode mě v prvních měsících. Někdy se opravdu chovám záměrně tak, abych v něm vyvolávala pocit jakože "my dvě děti spolu" a máma je ten dospělák, a dospělý jsou přeci občas otravní ... ale každý dítě je jiný. Já to dělám intuitivně, můj to takhle bere. Malou miluje hrozně, manžel není moc doma a tak v klukovi navozuju pocit jakože my dva máme prostě na starosti mimi, a bude to tvoje parťačka, už nebudeš nikdy sám, a jak se k ní budeš chovat tak podle toho si tě zamiluje. Na druhou stranu když mi malej řekne, že se mu nechce mi pomoct nebo jí něco podat, nikdy ho nenutím protože se mi nelíbí, jak se z větších dětí dělají automaticky chůvy, to není správný. Kolikrát třeba potřebuju fakt pomoct, ale vidím že on nemůže a tak zas řeknu...aha, ty si maluješ, tak to nic no. A on stejně sám přijde. Dovede si s ní povídat, a dávat jí dokola hračky, a z nějakýho důvodu ho to baví. Ona má totiž výraznou mimiku a komunikuje obličejem, a on to silně vnímá jak na něj reaguje a mluví na ní a mluví. Ona ho už taky očima volá a ve skupině lidí se směje rovnou na něj. Je to fakt zlatý dítě, stačí abych se na ní do kočárku podívala a ona se hned tlemí, mi máme spíš potíž ji pořád nemazlit, já i kluk.