Ahoj, měla jsem to stejně...syn tři roky šel na mandli a já doma měla tříměsíční kojené miminko. V nemocnici byl jednu noc. No já nešla. Šel tatínek. Mně miminko hlídala přes den mamka (vzala si na to volno) a já jezdila po třech hodinách kojit, jinak jsem byla s klukama do večera na pokoji a ráno jsem zase naklusala a to se kluci teprve hrabali z pyžámek :-). V nemocnici měli pochopení, takže mě tam nechávali jak jsem chtěla a malinký byl spokojený, jídlo mu pravidelně přijíždělo a zase odjíždělo :s:. Já ale musím říct, že my jsme na tom s manželem u dětí shruba stejně. Samozřejmě, že když je veliká bolest, chce se asi spíš maminka, ale jinak je tatínek úžasný, moc a moc oblíbený a tak krom těch prvních pár hodin po probrání nebyla maminka vlastně potřeba. A na rovinu řeknu zase já tobě - ty první hodiny po narkoze byly tak šílené, že si opravdu nedokážu představit, co bys tam s miminkem dělala. Syn víc než hodinu bez přestání hystericky plakal, dávil se krví, která mu stékala po zákroku trošku v krčku a byl úplně mimo, divoký, kopal, křičel...já ho sotva udržela. Pak únavou odpadl a když se znovu probral, už byl lepší, jen ještě pořád trošku plačtivější. Takže jestli máte fungujícího tatínka, popřemýšlejte o nějaké variantě, kdy se zapojíte oba. :a:
Ahoj, měla jsem to stejně...syn tři roky šel na mandli a já doma měla tříměsíční kojené miminko. V nemocnici byl jednu noc. No já nešla. Šel tatínek. Mně miminko hlídala přes den mamka (vzala si na to volno) a já jezdila po třech hodinách kojit, jinak jsem byla s klukama do večera na pokoji a ráno jsem zase naklusala a to se kluci teprve hrabali z pyžámek :-). V nemocnici měli pochopení, takže mě tam nechávali jak jsem chtěla a malinký byl spokojený, jídlo mu pravidelně přijíždělo a zase odjíždělo :s:. Já ale musím říct, že my jsme na tom s manželem u dětí shruba stejně. Samozřejmě, že když je veliká bolest, chce se asi spíš maminka, ale jinak je tatínek úžasný, moc a moc oblíbený a tak krom těch prvních pár hodin po probrání nebyla maminka vlastně potřeba. A na rovinu řeknu zase já tobě - ty první hodiny po narkoze byly tak šílené, že si opravdu nedokážu představit, co bys tam s miminkem dělala. Syn víc než hodinu bez přestání hystericky plakal, dávil se krví, která mu stékala po zákroku trošku v krčku a byl úplně mimo, divoký, kopal, křičel...já ho sotva udržela. Pak únavou odpadl a když se znovu probral, už byl lepší, jen ještě pořád trošku plačtivější. Takže jestli máte fungujícího tatínka, popřemýšlejte o nějaké variantě, kdy se zapojíte oba. :a: