synek má tři a čtvrt roku, dcerka 14 měsíců, on je beran, na svůj věk převelikej a tím je jeho chování od jakživa daný - když něco chce, jde si za tím, a ať se k tomu já postavím jakkoli, pokud on nechce, nehnu s ním. Zkoušela jsem, krom konzultace s dětským psychologem, všechno, trpělivým vysvětlováním počínaje, přes odvedení z místnosti, počítání do tří, zvýšený hlas, zabavení hraček, výprask, až po studenou sprchu, žádná výchovná strategie není dlouhodobě funkční :( Dcerka vypadala, že bude kliďas, ale teď zrovna má období, že chce venku chodit po svých (obvykle na opačnou stranu, než jde brácha) a doma leze po výškách, takže máme taky veselo. Mám dny, kdy si říkám, že je to celkem v pohodě, prostě beru kluka takovýho, jaký je, a pak mám dny, kdy mě každá prkotina rozhodí a připadá mi, že to rodičovství nezvládám vůbec. V takových dnech mě hrozně vykolejují komentáře, hlavně od babiček, nebo "chytrých" sousedek. Sem tam někoho pošlu do háje nahlas, ale většinou si v duchu napočítám do pěti a říkám si, že kdyby měly takové dítě, pochopily by, že přes veškerou důslednost ve výchově z akčního "výtržníka" poslušného "kliďase" nevyrobíš. Pevné nervy přeju a moc děkuju za povzbuzení, že jsou na světě i jiné děti, které se chovají, jako to moje starší :s:
synek má tři a čtvrt roku, dcerka 14 měsíců, on je beran, na svůj věk převelikej a tím je jeho chování od jakživa daný - když něco chce, jde si za tím, a ať se k tomu já postavím jakkoli, pokud on nechce, nehnu s ním. Zkoušela jsem, krom konzultace s dětským psychologem, všechno, trpělivým vysvětlováním počínaje, přes odvedení z místnosti, počítání do tří, zvýšený hlas, zabavení hraček, výprask, až po studenou sprchu, žádná výchovná strategie není dlouhodobě funkční :(
Dcerka vypadala, že bude kliďas, ale teď zrovna má období, že chce venku chodit po svých (obvykle na opačnou stranu, než jde brácha) a doma leze po výškách, takže máme taky veselo. Mám dny, kdy si říkám, že je to celkem v pohodě, prostě beru kluka takovýho, jaký je, a pak mám dny, kdy mě každá prkotina rozhodí a připadá mi, že to rodičovství nezvládám vůbec. V takových dnech mě hrozně vykolejují komentáře, hlavně od babiček, nebo "chytrých" sousedek. Sem tam někoho pošlu do háje nahlas, ale většinou si v duchu napočítám do pěti a říkám si, že kdyby měly takové dítě, pochopily by, že přes veškerou důslednost ve výchově z akčního "výtržníka" poslušného "kliďase" nevyrobíš.
Pevné nervy přeju a moc děkuju za povzbuzení, že jsou na světě i jiné děti, které se chovají, jako to moje starší :s: